28.08.2007

V pátek ráno 10.8.2007 začal doma nezvyklý ruch. Všichni pořád pobíhali a něco balili do tašek a když se začaly balit i psí misky a pelíšky, bylo to jasné = pojedeme někam na výlet a asi tam zůstaneme delší dobu. Na jeden den se pytel krmení přece nevozí. My starší jsme podobné přípravy už znali a tak jsme věděli, že tenhle zmatek je předzvěstí něčeho skvělého a nového.

To jsme si nemohli nechat ujít a všichni jsme se tlačili za paničkami, aby někoho z nás nezapomněly doma. Pozdě odpoledne se venku konečně ochladilo a auto už bylo naložené. Dostali jsem úplně všichni obojky a odvedli nás do auta – Baltazara, Kesinku, Randis, Molly a Dráčka dozadu. Terinka s Andim a Ginou se uvelebily na zadním sedadle, měkounce vyloženém pelíšky a dekami. Hanka sedla za volant a jeli jsme.

Jeli jsme dlouho a cestou jsme zastavili u divných lidí v uniformě, kteří na nás koukali dozadu a pořád se ptali : „Kolik to máte těch psů ? Osm? To jedete na Slovensko s osmi psy? !“ No jako kdyby bylo spravedlivé, aby na výlet jeli zase jenom ti mladí!!

Úplně potmě jsme dorazili do hor, jeli jsme malými vesničkami, potom už jen černou tmou mezi lukami a lesy, když v tom se v dáli objevilo světýlko a my k němu zamířili a konečně zastavili. Byli jsme na místě.

Paničky nám otevřely auto a my vyrazili do tmy, plné neznámých vůní a zvuků. Všude pod packami jsme cítili měkkou trávu, nikde nebylo slyšet auto ani nic podobného. Po schodech jsme vyšli do chaty, která měla být naším přechodným domovem na celý týden. Byli jsme unavení a tak jsme se jen v rychlosti ještě pozdravili se třemi známými vlkodavy a obsadili si čtyři postele v našem pokoji a šli spát. Že paničky nemají kde spát ? no je to přece psí dovolená, ne. Honza velmi moudře bleskově obsadil pokoj vedle a měl sám pro sebe čtyři postele, do kterých byl ochoten přivítat jen teriera Ginu.

Ráno jsme vyrazili ven se vyvenčit a koukali jsme – obrovské oplocené louky, těsně u chaty jsme měli připravený vlastní ohrazený výběh velký jako naše zahrada. Co ale stačilo Terince a Kesince, mládeži pochopitelně ne, navíc v dálce byli za barevnými páskami podivní čtyřnožci s kopyty. Tak se na ně běželi všichni podívat. Panička volala, ale v určitých okamžicích deerhound prostě ohluchne. Jenže ty barevné pásky všude kolem nás divně štíply do nosa ... Nebo to byli ti čtyřnožci? Ale ti přece prchali, jen co nás viděli.

Divné, jsou to prý koně a hned večer jsme mohli vidět, že to jsou zvířata podivná, protože dovolila našim paničkám, aby se jim posadily na hřbet a jezdili na nich. To by deerhound přece v životě neudělal! Pro jistotu jsme „jako zaslechli“, že na nás panička volá a běželi jsme rychle zpět. Ještě tam taky byli dva čtyřnožci s malilinkými čtyřnožci po boku – asi jejich dětmi a ti se na nás hned zlobili, frkali a vůbec neprchali. Měli strach o své děti a chránili si je jako správné mámy. Taky jsme viděli černou kozu s kůzlaty a taťkou kozlem. Prostě spoustu nového.

V pondělí přijeli ještě další známí našich pánů a taky dvě vlkodaví holky. No a pak nastal týden psích radostí – procházky, výlety, koupání v říčkách a rybnících. Moudře se celá naše nová smečka 6ti vlkodavů a 7mi deerhoundů skamarádila, jezevčík s teriérem přestali hledat díry v plotě a užili jsme si nádherný týden, kdy jsme celé dny měli paničky jen pro sebe.

Večer se vařilo, hrály se hry a povídalo se o starých časech, ona se totiž ta panička, co tu bydlí se dvěma deerhoundy a malým černým lovcem Gulem, zná s našimi paničkami už víc než deset let. A tak bylo nač vzpomínat a ti mladší jen poslouchali a občas se divili.

Bylo to moc krásné, pořád vzpomínáme a už se těšíme příští rok znovu !