Deerhound a stres
Předkládám vám k zamyšlení článek dlouholeté kanadské chovatelky (počátek chovu roku 1970, nikoliv vlastnictví plemene) paní Barbary Heidenreich – chovatelská stanice Fernhill. Myslím, že problematika, kterou se chovatelka zabývá se opravdu netýká jen deerhoundů. Jak jsem psala v minulých článcích – deerhound a vlkodav měli v historii nemálo společného a domnívám se, že řada charakteristických rysů zůstala našim plemenům společná dodnes.
Ale teď už opravdu předávám slovo přímo paní Barbaře Heidenreich, čtěte pozorně a zamyslete se, není to „jen“ o deerhoundech :
Deerhoundi, jak jsem je poznala, jsou poznamenáni neschopností vyrovnat se se stresem. Je to jejich přecitlivělost (sensitivita),která je dělá tak rozkošným plemenem se kterým žijeme, která je však zároveň činí choulostivé na jakékoliv vzrušení či změnu. Vypadá to, že predispozice „ zranitelnosti “ psychické nebo podlehnutí nějaké slabosti je přímo v jejich genetické povaze, protože jsou tak subjektivně vnímaví ke stresu. Toto je ovšem, velmi široký pojem, ale případy jsou, podle mě, natolik časté, abych to přece jen uzavřela jako pro deerhoundy charakteristické.
Od chvíle, kdy jsou ještě štěňaty, deerhoundi jsou viditelně rozdílní od ostatních plemen tím, jak reagují na různé situace. Například jejich reakce na první prudké česání srsti je, že jim zcela strnou končetiny a dostanou do nich škubavé záchvěvy. Když je poprvé umístíme do přepravky, nepřemýšlejí jak se fanaticky dostat ven, naopak vypadají jakoby v komatu, v podstatě jako zdrogovaná. Přestávají jíst v neznámém prostředí nebo i v domácím prostředí, pokud je jejich pán opustí. Jsou zcela vysílení drobným onemocněním, které je přitom nikterak neohrožuje na životě. Veškeré stresové situace potom jsou známé jako hlavní spouštěč torzí, srdečních problémů, onemocnění kůže apod.
Slyšela jsem o mnoha vrcholově úspěšných fenách, které byly kryté a překryté opakovaně a nezabřezly nebo měly jen jedno či dvě štěňata. Jsou tyto fenky, které zatěžuje jejich obrovská propagace, mající klesající normální ovulaci, pouze pod vlivem obrovského stresu? (Podobně jako ženské atletky, které během intensivního treninku přestávají menstruovat, a později se opět vrací normální cyklus). Může to být i tím, že jejich odolnost je takto nižší a v době, kdy jsou vystaveny rozsáhlému útoku bakterií se stávají náchylnější na děložní a poševní infekce.
Jakkoliv je samozřejmostí pro chovatele, deerhoundí citlivost na stres, některá štěňata která nevyrostou do svého maximálního potenciálu, jsou pouze výsledkem vlivů prostředí, ve kterém žijí. Přes studium několika krevních linií s mnoha vrhy, většina chovatelů má utkvělou představu, v dobré víře, že osmitýdenní štěně je dospělé. Ve dvou případech jsem sama rozhodla úplně špatně. Jeden byl, pes, který měl mít 84 cm a 50 kg v roce věku. Přestože byl jen rok starý a měl již titul C.D. a byl na každém dostihovém závodě a výstavě v okrese. Byl přátelský a dobře ošetřovaný a trávil své „mimopracovní“ hodiny ve vodní posteli. Ale v roce vážil pouhých 34 kg. Splňoval sice veškerá vysoká očekávání, stres však nakonec způsobil, že jim bylo všem odzvoněno. Nakonec měl nedostatečnou kostru i tělo a nebyl podobný všem svým sourozencům ve vrhu.
Poznala jsem, že váha štěňat se výrazně mění se změnami prostředí, ve kterém vyrůstají. Část vrhu jsem zatížila tak, že se mnou jezdil šest hodin autem každý víkend.. Když jsem vrh porovnala, ta štěňata, která se nmnou jezdila nepřibývala tak jako ta, která zůstávala doma. To mě ubezpečilo, že vizuálně je těžké odhalit působení stresu na štěňatech, je to velmi subjektivní. Štěňata spala nebo si hrála vzadu v autě a nevypadala nijak nešťastná z výletu. Pouze monitorování jejich váhy a růstových přírůstků mi ukázalo skutečný stav věcí.
Výsledkem studia stresového faktoru jsou mé pevné zásady, v tom jak deerhoundy zvýšeně zatěžovat, jmenovitě v prvním kritickém roce. Cítím, že zatížení vlastním růstem je dostačující pro jakékoliv štěně deerhounda. Další stres by měl být pokud možno minimalizován. Socializace, spánek, a hry venku to je první rok života. Budete mít později mnoho příležitostí pro normální výcvik, vystavování, coursing atd. Když jsou fyzicky dospělí a mentálně více vnímající, většina deerhoundů zvládá každou situaci, která je jim předložena jako dospělým. Příliš mnoho stresu v mladém věku, jak jsem vycítila, ohrožuje jejich fyzický vývin a výsledky se mohou objevit později během jejich života.
Barbara Heidenreich 1983 (poprvé otištěno v The Windhound září 1983), 1989
Komentář :
Ráda bych nyní připojila ještě pár slov - něco z vlastních zkušeností, něco odposlechnuté od jiných chovatelů deerhoundů : mohu potvrdit i ze své krátkodobé zkušenosti, že deerhound reaguje naprosto odlišně, neadekvátně na zcela banální onemocnění, bolest, pouhé očkování apod. než jiná plemena. Je-li naopak zraněn nebo nemocen velmi vážně, upadá do letargie, snaží se tvářit, že mu nic není. Snad právě proto může jeho chovatel podobnou situaci zpočátku podcenit. Sama jsem udělala tuto smutnou zkušenost, při které jsem nakonec ztratila svého psa. Dnes vím, i díky svým přátelům v zahraničí, kteří se chovem deerhoundů zabývají dlouhá léta, že nelze podceňovat žádné „deerhoundí“ onemocnění a všechna je nutno léčit dlouho a důkladně.
Často diskutovanou otázkou je dlouhověkost, či krátkověkost psů obou našich plemen. Když si pozorně pročtete naše (a nejen naše) stránky – kolik z vrcholně výstavně úspěšných psů se dožilo opravdu pokročilého věku? Je to náhoda, jsou tito psi „méně zdraví“ nebo je to všechno jen důsledkem velkého psychického tlaku, kterému jsou během své kariery vystaveni? Na rozdíl od jejich psích přátel, žijících naprosto pravidelným způsobem života domácích mazlíčků, bez větších výkyvů? Ano, i já ráda navštěvuji výstavy, ale je čas práce a čas odpočinku. Také vystavovaný pes potřebuje vždy na určitou dobu vysadit a jen relaxovat. Především, podle mého názoru, se to týká fen, na kterých chceme chovat. Půl roku i delší přestávka v podobných aktivitách, před plánovaným vrhem, jim jistě jen prospěje.
Na výstavách u nás doma je pravidlem, že rozhodčí přistupuje k posuzování deerhounda naprosto stejně jako k jakémukoliv jinému plemenu psů. Několikrát jsem však měla možnost pozorovat při posuzování svých psů dlouholeté chovatele deerhoundů, ať už to byly slečna Sue Piggott, slečna Mary Girling z Anglie nebo paní Nenne Runsten ze Švédska. K psům přistupovaly velmi pomalu, nechaly psa nejprve, aby je očichal, než začaly s velmi detailní prohlídkou těla a slečna Girling se dokonce každému deerovi představila: „Dobrý den, jsem Mary a ráda bych tě teď pohladila, smím?“ Ačkoliv standard přímo neuvádí tuto zmíňku, deerhound je podle něj „reservovaný a vznešený“, deerhound vyžaduje při posuzování velmi citlivý přístup všech zúčastněných. Plemeno bylo navíc po léta šlechtěno, aby bylo mimořádně klidné. Nemohl si přece dovolit být hlučný, když číhal v záloze na jelena. Do sebe obrácené, tiché chování je neodmyslitelným rysem plemene. Lze říci, že deerhound se nikdy nechová živelně ani při předvádění ve výstavním kruhu a neměl by být penalizován za nedostatek této živelnosti.
Jakékoliv vybočení z pravidelného režimu představuje pro deera velkou psychickou zátěž. Jsou to právě stresové situace (výstava, dostih, návštěva mnoha cizích lidí, odjezd majitele na dovolenou, oslavy Silvestra apod.), které se stávají podle posledních výzkumů hlavním spouštěčem torzí (uváděno v některých výzkumných studiích až 75% z celkového vlivu jednotlivých faktorů). Abychom dokázali svého deerhounda správně pochopit, musíme s ním žít „pod jednou střechou“. Deerhound je pes smečkový, nikoliv „kotcový“, byť by zde měl spoustu psích přátel. Uzavře se do sebe, nekomunikuje a my jen těžko pochopíme z jeho chování, kdy potřebuje naši pomoc. Měla jsem možnost pozorovat, že majitelé velkých deerhoundích smeček mají vždy část psů u sebe v domě a část ve venkovních výbězích. Mladé psy nechávají střídavě u sebe v domě a střídavě venku. Ale i s „venkovními“ psy jsou v denním kontaktu, berou je na vycházky, hrají si s nimi. Zvláštní pozornost věnují pomalé socializaci štěňat. Staré psy a feny nechávají zásadně v domě. Psy a feny, kteří jsou zatíženi v daném roce vystavováním nebo intenzivním běháním dostihů, nechávají po celou dobu jejich kariery doma ve své blízkosti. Tím se snaží eliminovat, jak mi vysvětlili, pokud možno velké psychické zatížení těchto zvířat. První vrhy většinou odchovávají na fenách ještě před zahájením jejich výstavní kariery, což u nás nebývá pravidlem. Český zájemce totiž raději kupuje štěně, kde oba rodiče jsou ověnčeni mnoha tituly než štěně od neznámé matky, byť s velmi kvalitním původem.
Když si pořídíme malé deerhoundí štěně, překvapí nás hned v prvních dnech našeho společného soužití svým chováním. Na rozdíl od malého vlkodávka, který je šťasten, že má konečně své lidi jen a jen pro sebe a nemusí se o ně dělit se svými sourozenci, téměř okamžitě si hraje a dovádí, malý deerhound, se uzavře do sebe a po příchodu do nové rodiny si zachovává různě dlouhou dobu odstup. Poněkud nereálným ideálem by byla možnost, seznamovat štěně s budoucím majitelem určitou dobu ještě přímo u chovatele nebo by chovatel tj. člověk, kterého štěně zná a důvěřuje mu, měl mít možnost strávit se štěnětem první dny v novém prostředí. Připadá Vám to nemožné ? Když někteří chovatelé, které znám, posílají štěně letecky k novému majiteli, nejdříve umístí doma do obývacího pokoje přepravní bednu a po dva i více týdnů na ni štěně postupně zvykají. Potom zásadně jeden z nich opravdu odlétá na týden do nového domova spolu se štěnětem a tam ho seznamuje se vším novým. Stalo se dokonce, že si štěně zvyknout nechtělo a vrátilo se po tomto týdnu domů, kde zůstalo do své smrti. Ano, jistě je možno takovému štěněti podat uklidňující preparát, strčit ho prostě do přepravky. Riskovat, že v novém domově bude delší dobu odmítat potravu. Proč? Ušetříme tím, pravda, čas i peníze, ale máme i potom právo říkat si chovatelé?
Štěně nám, jen z hrdosti deerhoundům vlastní, nechce dát najevo, že prožívá těžkou stresovou situaci. Chovatelem poučený, nový majitel však ví, že se jedná pouze o obranný manévr štěněte, kterým se snaží vyrovnat s náhlou obrovskou změnou ve svém životě. Je potřeba se štěňátkem zacházet velmi citlivě, přijmout jeho životní postoj k adaptaci v novém prostředí, nevnucovat mu hry, svou pozornost ani pamlsky. Nejdříve s ním pomaličku a naprosto nenásilně navázat komunikaci. Pak přijde chvíle, kdy k Vám konečně samo přiběhne, přivítá Vás radostně po Vašem příchodu domů, vyžaduje Vaši pozornost a samo Vás vybízí k hrám. Teprve potom ho můžete připravovat opět pomalu a velmi trpělivě na další nové prožitky ať jsou to výlety do neznámého prostředí venkovního světa, později výstav nebo coursingů, či dostihů. Věřte, že se Vám tato trpělivost později několikanásobně vrátí ! Dobře připravený, fyzicky a psychicky vyzrálý deerhound, který plně důvěřuje svému majiteli, reaguje lépe a snadněji na veškeré neznámé podněty.
Podobné chování deerhounda jsem ostatně také zažila a popsala kdysi v povídce „Terinka“, přestože jsem pravý důvod Terinčina chování tehdy dobře nechápala. Nebo jiný příklad – který jsem s oblibou předváděla svým přátelům - nasadila jsem Terince náhubek – fena okamžitě ztuhla v postoji jako by byla paralyzovaná, na místě, kde jsem jí tu neznámou odpornou věc dala na čumáček. Nesnažila se ho okamžitě sundat jako každý jiný normální pes, prostě stála a nehýbala se. Jakmile jsem košík sundala, podívala se na mě ( málem si přede mnou odplivla) a důstojně odkráčela pryč a nebo odběhla za svými psími přáteli, ale rozhodně se mnou ten den odmítala „hovořit“ a neudobřil si ji žádný pamlsek. Matka našich štěňat, Terinka, můj první deerhound, mě mnohému naučila a stále mě moudře, dnes už s nadhledem svého věku, „vzdělává“ v oblasti „deerhoundí psychologie“ a já jsem jí za to nesmírně vděčná.
Ještě bych závěrem připomněla slova paní Kay Barret – CHS Stranwith, která se stala mým životním krédem:
„Jedno z mých oblíbených úsloví je, že věnuje-li se někdo chovu dva roky, ví všechno, a věnuje-li se mu pět let, neví nic. Vzpomínám si ještě na obě stádia, a mnoho následujících, během mých dalších dvaceti chovatelských let, se všemi vítězstvími a prohrami. Čím víc jsem znala, tím víc jsem zjišťovala, že se ještě musím učit…..“
