Deerhound na dostihové dráze

Dostal se mi do rukou tento poměrně starý článek od významné německé chovatelky deerhoundů paní Quaritsch- Fricke, jehož hlavní myšlenky nejen že nepodléhají času, ale navíc se domnívám, že docela dobře charakterizují i naše přátele vlkodavy:

Helma Quaritsch – Fricke (Unsere Windhunde, květen 1985)

Výsledkem mého víc jak desetiletého pozorování deerhoundů při výkonu je dojem, že deerhound se nedá bez výhrad použít jako dostihový pes. Záměrně se tu budu zabývat deerhoundem na dostihové dráze, protože pravý coursing za živým zajícem je vždy bez problémů.

Výchozím bodem je skutečnost, že deerhound nebyl nikdy chován jako dostihový pes a ani se nikdy tímto směrem v chovu netvořil výběr. Myslím si, že je to velké štěstí, i když tato skutečnost často vede ke zklamání přiznivců dostihů. I když standard vyžaduje, aby byl deerhound výkonný, musíme si položit otázku, jaký výkon od něho požadovat, co je od pradávna geneticky upevňovaný chovatelský cíl. K tomu třeba dodat, že deerhound nikdy nelovil ve smečce, dokonce ani v trojici jako barzoj, ale většinou v páru, někdy i sám. Vyslaný na dráhu se chová podle mých zkušeností různě:

1. Určitě jsou i psi, kteří vypuštění na dráhu běží za pohybujícím se objektem, bez toho, že by zpozorovali, že se jedná jen o umělohmotný střapec. Takovéto deerhoundy jsem já ještě neviděla, i když určitě také jsou. Tento typ je potom vhodný na dráhu.

2. Zvlášť inteligentní deerhound má sklon – tak jak se loví v přírodě – dráhu oběhnout nejvíc jednou, při druhém běhu si určitě zkrátí cestu, přeskočí ohrazení a na návnadu si počká. Pro tento typ je kariéra na dráze beznadějná.

3. Normální, povahově bezvadný deerhound rád cválá, bude se pohybovat i po oválné dráze za neživým předmětem. Bude se chovat normálně a rozumně, otáčením zkontroluje, kdo ho předbíhá. Udělá to úplně bez zlého úmyslu, i tak získá dostihovou licenci jen po dlouhém na namáhavém tréninku.

4. Dvě stránky mince jsou dominantní a podřízený pes. Ten první se nedá vůbec předběhnout, na každou takovou snahu bude reagovat napadáním, to je ten „soubojář“ (remplíř) ve všech variantách. Podřízeného psa naopak předběhne každý a sám se neodváží jít dopředu.

5. Na závěr, pozorovala jsem alespoň ve dvou případech deerhoundy, které je možné považovat za ideální dostihové psy, i když ne ve smyslu dostihového řádu, tj. že by měli velký zájem o návnadu. Při uslyšení navijáku upadali doslova do opojení a podle mě, návnada byla pro ně čistě záminkou, aby se pořádně vydováděli. Oba dva vzpomínaní psi často i bez důvodu na volném prostranství dostali záchvat běhání a vyváděli až do vyčerpání. Na deerhoundy byli pozoruhodně poslušní, takže nehrozilo nebezpečí zaběhnutí, pokud nešťastnou náhodou neuviděli nějaké divoké zvíře. Takováto zvířata nejsou také úplně spolehlivá na dráze, ale v zásadě běhají bez obhlédnutí a to čistě pro radost z pohybu, tak řečeno je to „umění pro umění“. Nápadné je, že po doběhu se vůbec nezajímají o návnadu, která pro ně zůstává určitě jen záminkou, určitě ne kořistí.

V zásadě se počínání uvedené pod bodem 1. a 4. nedá nazvat zvláště typickým pro deerhoundy; objevuje se u každého plemene chrtů. č. 1 určitě zřídka, č. 4 zvlášť u zvířat, které žijí ve smečce nebo žijí jako sólo psi v domě a jsou zde vůdci nebo naopak velmi utlačovaní. Deerhounda, který je popsaný pod č. 2 si můžeme jen přát, určitě má toto specifické počínání v krvi a byl by vynikající lovec jelenů, ale … Takovéto zvíře posílat na dráhu nemá smysl, je to zbytečné trápení pro všechny zúčastněné, jako sportovní altenativa zůstává coursing. Většina deerhoundů se chová normálně a dá se zařadit do 3. skupiny. Nejsou úplně nevhodní pro dráhu, ale nejsou ani pro ni zrození. Ochotně běhají, nervou se, absolvují bez problémů tréninky a sólo běhy, podle založení se vhodně trénovaní podřídí dostihovému pořádku. Záměrný výběr z hlediska vhodnosti na dostihy proto nepovažuji za celkem bezchybný. Mohl by poškodit původní samostatnou povahu, možná dokonce inteligenci. Pro dostihy nadšení deerhoundi uvedení pod č. 5 mají svou povahu určitě vrozenou. Myslím si, že podobné typy se najdou mezi ostatními chrty, nejsou tak velmi nápadné, protože na konci dráhy zápasí o návnadu. Vzpomínaní dva deerhoundi, kteří se na dráze o návnadu po doběhu vůbec nezajímali, bojovali o ni o to urputněji po doběhu coursingu. Zde se dá jasně zpozorovat rozdíl mezi „jen během“ a „skoro lovem“. Jedná se o zvláštní případy, které žádný majitel deerhounda neočekává, o to víc ale potěší.

Závěr: Určitě to není náhoda, že v klasických zemích deerhounda, v Anglii a Americe neuvidíme žádné deerhoundy na dráze, o to víc jich ale loví na pravém coursingu v Anglii či lure-coursingu v Americe. I když deerhound není tak konstitučně handicapovaný na dráze jako vlkodav, podobá se jeho počínání na dráze počínání barzoje (mimo zastavování) více jako greyhoundovi. Určitě jsem poslední, která by chtěla majitelům deerhoundů odrazovat od návštěvy dostihů. Bylo by ale nefér, očekávat tam od nich počínání, které jim není vlastní. Zachováme ho proto v původní formě, anatomické a povahové jen tehdy, když se bude moci na dráze pohybovat vlastním způsobem, ačkoliv je pomalejší, s otáčením a bez licence. Určitě je třeba ale na dráze vyzkoušet, bez zbytečné ctižádosti, jestli náhodou zrovna ten náš pes není dostihový nadšenec.

Z pracovala ze slovenštiny Hana Voborníková