O nás

Když jsem roce 1994 žádala o zřízení chovatelské stanice měla jsem při vymýšlení jejího názvu lehkou volbu - jsou v něm skryta jména našich prvních dvou psů, velké kníračky Iry a hrubosrstého jezevčíka Terryho - IRATER.

Ale začnu trošku více od začátku: Ještě, když jsem neměla vlastního psa, znala jsem všechny psy v naší ulici podle jména lépe než naše sousedy. Hltala jsem knižní a filmové psí příběhy, odborné knihy o kynologii a představovala si, jaké to jednou bude, až budu mít toho svého vlastního vysněného psíka. Tím se stal v roce 1967 zlatý kokršpaněl Aro. Bohužel má maminka usoudila, že pes do brněnského panelákového bytu nepatří a tak putoval k mé babičce do domku se zahradou. Tehdy jsem loveckým psům, zejména jejich mentalitě moc nerozuměla, ale dnes vím, že Aro byl velmi nadaný lovecký pes, bohužel opravdu nevhodný jako domácí mazlíček. Ara mi ukradl neznámý člověk v roce 1969 a přes všechnu snahu jsem se nikdy nedozvěděla kde a jak skončil.

V roce 1969 jsme už bydleli s rodiči v domě s velikou zahradou, kde byly podmínky pro chov psů ideální. Rodiče mi koupili půl roku starou fenku velkého knírače, která měla v rodokmenu jméno Ita od Popovky. Ke své první majitelce však přišla vlakem v bedně pod jménem Ira od Popovky (tehdy se štěňata ještě netetovala). Toto jméno jí pak po celý život zůstalo. Ira byla pro svou původní majitelku, chovatelku, bezcenná - měla totiž předkus a ten ji vylučoval z chovu. Pro mě byla Irunka tou nejlepší psí kamarádkou, kterou jsem si jako 12ti letá holka mohla přát. Absolvovaly jsme spolu služební výcvik a jedna se od druhé mnohému naučily. Irunka složila zkoušku ZVV1, ale zvládala i poslušnost a obranu na ZVV2 a ZPO. Stopy moc nemilovala, ale v obraně byla přeborník. Jako členové závodního družstva Klubu chovatelů kníračů v Brně jsme byli delegováni na řadu závodů. Irunka byla mimořádně inteligentní, velmi lehce chápala všechny nové cviky. Na druhé straně mi dlouho trvalo, než jsem odhalila, že si ze mě dělá legraci tím, že se tváří jako by jí cvik byl dlouho zcela nejasný. Při nástupu na start závodu jsem nikdy netušila, jakou lumpárnu si na mě má fenka vymyslela - zda bude poslušnost toho dne na 96 bodů ze 100 či třeba jen na 56. V obraně nikdy nezklamala. Jen velmi nerada pouštěla rukáv, což nám přinášelo ztrátu bodů. Irunka mě opustila v roce 1982 ve věku 13 let.

V roce 1981 přišel do naší rodiny první hrubosrstý standardní jezevčík jménem Terry Sariver. Byl to svatební dar od mého otce. Terry se stal posléze legendou - dvojnásobný vítěz klubové soutěže v norování, vítěz Mistrovství NDR jezevčíků v práci na barvě atd. Byl první jezevčík v naší rodině, po něm následoval jeho syn Eron ze Skřivánčí, syn Erona Duf z Hranečného žlebu, syn Dufa Andy od Cornsteina. Andy nebyl uchovněn a tak se v roce 2001, po smrti Dufa objevil v naší rodině další "cizí" jezevčík Fido Akcezal. Jezevčíci provázejí mého manžela denně do práce a jsou jeho věrnými společníky v lese i v kanceláři. Svého pána milují a těžce snášejí, pokud je některý den musí nechat doma. Zásadně máme doma psy, takže odchovu štěňat tohoto plemene se nevěnujeme.

Když mi umřela velká kníračka Ira, nebyl čas ani prostor na nového velkého psa. Byly tu starosti o rodinu a děti, stěhování z místa na místo. V skrytu duše jsem však toužila znovu po opravdu velkém psovi. Má volba padla na irského vlkodava. Podle všeho, co jsem o něm četla to měl být přirozeně inteligentní rodinný pes a jeho výcvik pro běžné potřeby příjemného soužití by nebyl tak náročný. Pak jsem v roce 1990 ukončila svůj pracovní poměr v zahradnickém podniku. Začala jsem sama podnikat a otevřely se mi nové možnosti. Skoro současně mi kamarád nabídl fenku irského vlkodava Afru zo Slovenska, kterou získal spolu s její sestrou Agatou od chovatele pana MVDr. Zaťka z Nitry. Přestože jsme dosud bydleli s manželem a dětmi v třípokojovém bytě spolu se dvěma jezevčíky, neváhala jsem a nikdy nelitovala. Afra každé ráno nastupovala do mého auta a vyjížděly jsme spolu na jednání a za prací po celé republice. Její povaha byla naprosto úžasná a předala ji i svým potomkům a ti zase svým dětem. Právě tahle povaha byla to, co mě k irským vlkodavům připoutalo.

V roce 1994 jsem odchovala první vrh irských vlkodavů a ponechala si fenku Aira Irater. Oběma fenkám jsem v roce 1995 koupila psa Benjamina Paluduz. Přestože byl původně určen pro mé vlastní fenky, doma se otcem nikdy nestal. S cizími fenkami však měl celkem 58 potomků. Po smrti Afry v roce 1999 se jeho dcera Cassy Surycan stala v pořadí čtvrtým vlkodavem v naší rodině. Benjamin zemřel v den svých devátých narozenin.

V roce 1997 přišla do naší psí smečky zástupkyně druhého hrubosrstého plemene britských chrtů - fena skotského jeleního psa -deerhounda Enfant Terrible von der Oelmühle. V roce 2000 odchovala svůj první vrh a v roce 2003 druhý. V té době se mnou už začala plně spolupracovat dospívající dcera Hanka, která předváděla Terinčina syna Brana a po něm už všechny naše psy, které máme. S Terinkou přišli do naší rodiny deerhoundi a zaujali zde pevně své místo. Jejich chovu se dnes intenzivně věnujeme.

V roce 2005 přichází do naší smečky poslední z anglických resp. skotských psích plemen - kernteriér. Fenka Gina Sparkling Heart´s se stala naším dobrým domácím skřítkem a svým osobitým šarmem si získala srdce naprosto všech členů naší domácnosti.