Plemeno deerhound v průběhu století

Občas slyšíme kamarádské rozepře na téma – které naše plemeno je lepší deerhound nebo vlkodav ? Nebo názory typu „vlkodavi mě nezajímají, chovám deerhoundy“ nebo naopak „deerhoundi mě nezajímají, protože chovám vlkodavy“. Vždycky mě bavila historie. Opravdu se z ní můžeme mnohému naučit a díky ní mnohé pochopit i pokud se týká plemene či plemen, které chováme. Čím více knih a jiných materiálů se mi dostává do rukou, tím zajímavější souvislosti postupně vyplývají na povrch. Ráda bych se s Vámi o některé z nich podělila.

Dodnes se vedou spory, zda byl deerhound v historii identický se starobylým irským vlkodavem. Staré letopisy často uvádějí bílou barvu irských vlkodavů, stejně tak je zobrazují jako krátkosrsté psy.

Irský vlčí pes lorda Altamonta (1794)

Sir Edwin Landseer The four Irish Greyhounds 1827

Bílá a světlá barva byla žádaná u psů používaných na lov šelem, stejně jako byla bílá barva upřednostňovaná u psů pasteveckých. V souboji dvou zvířat lovec, či pastýř lehce rozeznal tmavě zbarvenou šelmu od svého psa i za šera. Psi, lovící za bílého dne vysokou byli naopak zbarveni tmavě, aby byli co nejméně nápadní. Dopisy vysoce postavených osobností z let 1591-1623 ukazují, že sama vládnoucí knížata jen velmi těžce mohla získat pravé „wolfhounds“. V téže době, jak se z jiných pramenů dozvídáme, chov jeleních psů „deerhounds“ve Skotsku byl na vrcholu rozkvětu. Šlo tedy v historii skutečně o dvě rozdílná plemena ?

Pravdivý stav věcí se asi již nepodaří zjistit Pro mnoho lidí je prvním známým deerhoundem v historii Maida sira Waltera Scotta, známého anglického básníka a romanopisce. Ve skutečnosti byla však Maida kříženec, protože její matkou byla sice fena deerhounda, ale otcem pravděpodobně pyrenejský horský pes. Maida zdědila po matce podobu, ale měla po otci velký bílý límec a velké bílé znaky. Všem svým potomkům předávala mohutnost, eleganci a skvělou povahu. Sám Walter Scott ji nazval : „ To nejlepší stvoření nebes.“ Maida uhynula v roce 1822 a byla pochována před vstupem do Abbotsfordu pod sochu, která ji zpodobňuje. Tak i po smrti chránila domov svého pána. Maida byla uvedena v řadě rodokmenů starých deerhoundů. Na svých obrazech ji zachytil, spolu s dalšími deerhoundy sir Landseer.

A Scene of Abbotsford 1827 Sir Edwin Landseer ( v popředí Maida)

Tento malíř nám zachoval pro dnešní dobu i podobu tří psů Solomona, Hectora a Brana, kteří patřili anglické královně Viktorii. Nebyli to její jediní deerhoundi. Spolu se svým manželem milovala vše skotské a smečka loveckých deerhoundů k tomu bezesporu také patřila.Dalším jejím významným psem byl Keildar, kterého využívala k lovu ve Windsorském parku. Když kapitán Graham začal se znovuvytvářením irského vlkodava, Keildar se stal jedním ze zakladatelů obnoveného plemene. Pro kapitána Grahama bylo důležité, že v Keildarově rodokmenu byl jako dědeček uveden černý „ruský vlčí pes“. A byl to právě kapitán Graham, kdo se koncem 19. století začíná velmi intenzivně věnovat chovu deerhoundů. Sestavil knihu 800 rodokmenů (1894) nejznámějších představitelů plemene deerhound, s jejich mírami a popisem každého jednotlivce. Je zajímavé připomenout, že velikost feny byla asi 66cm a psa asi 74 cm, často s obvodem hrudníku o 7,6 až 10,2 cm větším než výška. Byla požadována síla a mohutnost, ale v harmonii, tak aby nebyla omezena hbitost zvířete při lovu, ochota a vytrvalost stíhat zvěř. Právě studium rodokmenů deerhoundů ho přivedlo ke starobylému plemeni „irských vlčích psů“. Proto postupně chov deerhoundů opouští, aby se plně mohl věnovat záchraně vlkodava. V roce 1849 kapitán Graham používá jako krycího psa výše zmíněného skotského jeleního psa Keildara, z psince královny Viktorie, takže v současné době jsou obě plemena opravdu prokazatelně spřízněna. Oficiální standard plemene deerhound byl vydán poprvé v roce 1892.

V každém případě máme dnes v deerhoundovi před sebou plemeno, u kterého si žádný z chovatelů nemůže naříkat nad ztrátou starého typu. Starý standard plemene ve srovnání s novým standardem nevykazuje žádné zásadní změny, ani nějaký zdůrazněný fyzický znak, který by byl získán určitým chovatelským záměrem či rozmarem nebo byl vytvořen kvůli výstavním úspěchům ? U mnoha jiných plemen je tento druh rozdílnosti však neodvratný, stejně tak koluje mnoho dohadů o původní funkci daného plemene. Nyní v tomto odstavci přeskočíme několik století zpět a podíváme se na některé legendy a tradice.

James Macpherson, narozen 1736, vyrostl jako horal na gaelsky mluvícím venkově okolo Badenochu. Dnes je známý jako autor díla Poems of Ossian, kolekcí skotského folklóru přeloženého do angličtiny. Básně podrobně líčí život Keltů mimo Římskou říši na počátku letopočtu. Nikdy se asi nedozvíme, jestli Macphersonovy popisy psů jsou skutečně ty z homérovských odkazů před 2000 lety napsané v Homérském stylu, nebo jen obraz těch, které on sám potkal na cestách po skotské vysočině při hledání bardských příběhů vhodných k zapsání na papír. Z našeho moderního pohledu jsou oba zdroje prastaré.

Return from Deerstalking, Sir Edwin Landseer

Základní typ skotských psů je popsán jako temně šedý pes s velkou bílou náprsenkou a se štíhlými tlapami, na pohled černými, které se vynořují ze šedého chundelatého těla. Kolik z nás vidělo tenhle obrázek, když jsme šli loukou oděnou v časné ranní mlze?

The Stepherd´s Dog 1830, Sir Edwin Landseer

Prastarý typ je dán dále pohybem a charakterem:

„Tisíc psů náhle vzlétlo, šedý skok skrze vřesoviště. Jeden jelen skolen každým psem a tři bíloprsým Branem.“

Ossianovi psi jsou loajální a oplakávají smrt svých pánů. Západní náčelník, Ullin-clundu, byl zabit při útoku nepřátelských vojáků. Ullinova žena našla jeho tělo tak, že zahlédla jeho věrného psa sedícího na skále a hlídajícího tělo svého pána po několik dní.

„Temný Du-chosi! Větronohý! Chladné je tvé místo na skalách!.“

Později, roku 1216 čteme poznámky z Close Rolls of John, ukaující, že král John byl náruživý lovec. (G.R. Jesseova Researches into the history of the british dog, 1866). Jedna část, pro Wiliama de Pratell a Bailiffs z ostrova Ely říká:

„Pověřujeme tě nalezením výnosů diecéze z Ely, nezbytných pro Richarda lovce, který byl biskupem Ely, a pro jeho dva koně a čtyři čeledíny; také najdi chléb nebo těsto na příděly pro jeho 15 greyhoundů a 31 psů de-mota (smečkových psů) protože to můžou vyžadovat a nech je občas lovit v biskupské honitbě pro maso, kterým jsou krmeni.“

Který typ psů byl tento? Máme příběh o králi Johnovi darujícímu v roce 1210 psa Gelerta welšskému lordovi Llewelynovi. Gelert byl zvěčněn básní Wiliama Roberta Spencera Beth Gelert; or the Grave of the Greyhound. Llewelyn zjistil ztrátu svého syna a Gelert ležel v kaluži krve. Ve hněvu Llewelyn zabil Gelerta a chvíli nato našel svého syna živého a mrtvého vlka, zabitého Gelertem.

„A jaká byla Llewelynova bolest!

Když teď zjistil pravdu

Jeho čestný pes zabil vlka

Aby zachránil Llewelynova dědice.“

V knize The History of The British Dog je obrázek, který ukazuje předpokládaný Gelertův vzhled, nicméně jeho příslušnost k plemenu je definováno pouze jeho charakterem a srdcem. Srst je na obrázku Gelerta ukázána jako bohatá, huňatá a na starých vyobrazeních nalezneme více příkladů takového typu srsti.

Researches Into The History of The British Dog, Vol I,1866,G.R. Jesse

Tento typ srsti nalézáme také o mnoho později např. pes CH. STAG O'THE PENTLANDS nar. 23. listopadu 1929, viz. foto, neměl zrovna nejlepší typ srsti ( z hlediska dnešního pohledu na věc), jeho předkové ze strany otce byli registrovaní pouze v jedné generaci, ale přesně odpovídá tzv. starému typu .

Stag O´the Pentlands(A Century of Champion Deerhounds)

V roce 1825 začíná s obnovou rasy Archibald a Duncan McNeillovi. Chov zahájili na psech Buskarovi a Branovi a fenách Runě a Cavak. Je zajímavé, že všichni tito jedinci byli prý světlé a pískové barvy, se kterou se už v dnešních odchovech deerhoundů nesetkáváme.V roce 1839 v edici Wiliama Scropeho The Art of Deerstalking, Archibald MacNeill, lord Colonsay, napsal v kapitole XII:

McNeillův Buskar

Ačkoli dnes popisovaní psi jsou žlutí nebo rezaví, stále jsou tu okresech Badenoch a Lochaber někteří šedí, považovaní za pravé; nicméně se věří, že tato barva převažovala na skotské vysočině. Vedle různosti barev, zde je rozdíl v typu srsti mezi žlutým a šedým psem; šedý pes je hladší a chlupatější. Ten druhý taky vypadá méně živě a neukazuje takový rozvoj svalstva, konkrétně na zádech a bedrech a má tendenci ke kočičím hřbetům.

MacNeill si byl dobře vědom regionálních rozdílů v typu, proto neuváděl žádnou přesnou definici. Upřednostňoval typ ze své chovatelské stanice jako jediný správný, napsal o rozdílech irských a skotských psů.

…když se na to podíváme, zvěř, kterou lovili byla ta samá a termín miol chu byl obecně používán pro tyto psy, máme tedy silné důvody věřit, že to byl jeden a ten samý druh.

Scrope, ve svém Art of Deerstalking, kapitola X, uvádí národní legendu o Ossianských hrdinech, klerá se zdá být věrohodnější než ta Macphersonova. Píše: „Jedna z těchto tradicí, která byla aktuální před Macphersonovou publikací..“ vede nás to k tomu věřit, že mlhy stradávnosti mají potencionál pro určitou kontroverznost. Ve Scropově verzi, Bran a Phorp mají žluté packy, a Phorp je popisován jako pes černé barvy.

Pomáhá vidět svět drsnosrstého keltského psa jako svět obchodu a milostných vztahů stejně jako válek a plenění. Dokonce i skandinávské ostrovy na severozápadě měly obchodní a kulturní vazby. Bylo zvykem, že synové náčelníků navštěvovali, cvičili a dononce se ženili v domech jiných náčelníků. Psi byli dáváni jako dar nebo ukradeni ve válce. V Poems of Ossian, Swaran, skandinávský náčelník země Lochlin, nabízí irskému hrdinovi Cuchullinovi možnost volného odchodu bez boje, pokud mu zanechá svou manželku, zemi a psa anebo druhou možnost = smrt v boji.

„Přenech nám Ullinovy nádherné pláně a dej nám manželku a psa. Tvou manželku, jejiž ňadra se pěkně dmou. Tvého psa, který předběhne vítr.“

Ne, že by byl zastrašen, Cuchulin odpověděl :

„Řekni Swaranovi, řekni tomu pyšnému srdci, že Cuchullin se nikdy nevzdá. Dám mu širý temný oceán nebo dám hroby jeho lidem v Erinu. Nikdy nespatří cizinec příjemné sluneční paprsky Dunscaichu, nikdy neuteče jelen v Lochlinských kopcích před mrštným Luathem.“

Pro mnoho z nás, správný typ deerhounda zůstane zálibou, která vzešla od mnoha znalců, a možná také, z ukázky jednoho psa nebo linie psů, která nás uchvátily v nějaké důležité části našeho krátkého života na zemi. Vlevo je Irský vlčí pes, který by se dnes mohl měřit v deerhoundích kruzích spíše než někteří z přímých potomků Colonsayových psů.

Irský vlčí pes (The Irish Penny Journal 1841)

Ch. Ben Oran of Colonsay (* 27.4. 1914)
(A Century of Champion Deerhounds)

Přeloženo ze zahraniční literatury a doplněno průvodním slovem Ing. Eva Voborníková