|
Kontakt:
Foto měsíce |
 | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
National Speciality of Scottish Deerhond Club of America
Když mi přišly v březnu propozice a posléze oficiální pozvání na speciální výstavu SDCA ve Vergennes, rozhodla jsem se, že by nebylo od věci vidět, jak to vypadá, když se na jedné výstavě sejde okolo 200 představitelů plemene deerhound. Program celého chovatelského setkání s mottem „Pojď a hrej si se mnou“ byl velmi lákavý. Kromě výstavy zde měly probíhat dostihy, coursing, agility, zkoušky poslušnosti. Klub zajistil i známého kardiologa, který zde v průběhu celé akce vyšetřil psy všem, kteří o to projeví zájem. Celá cesta začala, jak jinak, než na americké ambasádě v Praze, kde jsem musela požádat o udělení visa. Připravila jsem si potřebné dokumenty k pohovoru, včetně zvacího dopisu od předsedy výstavního výboru paní Lynn Kiaer, fotografie mé fenečky Amai v oficiálním americkém klubovém časopise, přidala jsem fotografie mých psíků doma. Jako první jsem samozřejmě dostala otázku : „ Co hodláte ve státech dělat a proč tam jedete ?“ Odpovědi „Jedu se tam podívat na své štěňátko“ asi úředník nerozuměl, protože nechápavě vykulil oči. Má angličtina už asi opravdu není to, co bývala. Proto jsem dodala, že jedu na psí výstavu. Vzhledem k tomu, že pán za okýnkem stále mlčel a měl na tváři pořád stejný udivený výraz, usoudila jsem, že má výslovnost bude už velmi mizerná. Do okýnka jsem tedy postrčila papíry, zvací dopis a fotografii Amai. Pán se na ně zadíval a pravil docela dobrou češtinou: „ Vy tedy opravdu jedete do Ameriky kvůli psům ?!“ Asi to nebývá běžně uváděný důvod. Místo otázek na hmotné zajištění cesty, firmu, majetek a podobně, které dostávají jiní žadatelé jsem dostala otázku „Kolik psů máte doma ?“ . Odpověď „ Sedm“ mu asi byla dostačující, protože mě ujistil, že visum dostanu. Ještě si i s kolegy prohlédl fotografie mé smečky a propustil mě domů. Cesta za Amai byla otevřená. Získat letenku bylo již jen otázkou jednoho výletu do Brna. Mohla jsem začít balit. V pondělí 10. května ve tři hodiny ráno jsem naposledy před cestou pohladila své psíky, vysvětlila jezevčíkovi, že tentokrát se mnou nemůže do auta ani on. V letištní hale nastal můj první problém. Dosud jsem všude létala s nějakou cestovní kanceláří a dav turistů byl nasměrován příslušným průvodcem kam a co má dělat. Teď jsem tu stála sama s taškami a hleděla na proudy lidí. No nic, vyrazila jsem k přepážce „informace“ a slečně sdělila, že letím poprvé a nevím tudíž, co a jak. Slečna byla velmi ochotná a vysvětlila mi, jak odbavit zavazadlo, že ve Frankfurtu nad Mohanem se o ně nemusím starat, ale v New Yorku si ho musím najít, nechat proclít a přemístit na vnitrostátní linku do Burlingtonu. Podle letenky jsem si našla vstup do letadla a cesta za vysněnými deerhoundy začala. Oba přestupy ve Frankfurtu nad Mohanem i v New Yorku jsem zvládla celkem dobře a v 17, 00 místního času ( 23,00 našeho) jsem přistála v Burlingtonu, kde mě očekávali lidé z SDCA. Sympatická paní asi v mém věku,se mi představila jako Lynn Kiaer, ředitelka celé výstavy. Nastoupila jsem do auta vonícího psy a vyrazila do Basin Harbor Clubu, kde jsem strávila 7 nádherných nezapomenutelných dnů. Basin Barbor Club u jezera Champlain ve státě Vermont je pečlivě udržovaný historický komplex hotelových budov, založeno v roce 1812 a malých dřevěných bungalovů, kde SDCA pořádá svá chovatelská setkání již 3 roky. Krásná krajina, obrovské množství květinových záhonů, nádherné vzrostlé staré stromy a velká travnatá prostranství skýtají možnosti dlouhých procházek. Jsou zde dokonalé podmínky pro všechny druhy činností, které zde s deerhoundy provozují. Všichni majitelé psů po sobě udržují úzkostlivě čistotu, což je velmi jednoduché, protože v hotelovém parku je umístěno spoustu odpadkových nádob a nezbytné igelitové sáčky. Respektuje se zákaz vstupu na květinové záhony a golfové hřiště.
Úterý 11.5. Odpoledne probíhal trénink štěňat a mladých psů v běhání za návnadou. Organizátorka treninku se vždy přísně zeptala, jak je pes starý a podle toho natáhla délku tratě. Trať byla vedena jako nekonečný okruh, takže odpadalo „ruční natahování“ lanka, na které jsme zvyklí na našich coursingových bězích. U paní, která obsluhovala naviják, bylo lanko taženo v ostrém „V“ přes dva malé navijáky napojené na autobaterii. Paní stála na obyčejných schůdcích, aby viděla na celou délku tratě. Jednotlivé úhly na trati nebyly větší než 60 stupňů. Zajímavé bylo navázání tří paralelně umístěných igelitových střapců. Význam tohoto počtu a způsobu vázání mi vysvětlili později při „regulerním“ dostihu. Pro štěňata a mladé psy byla jako poslední vázána kůže z mývala, ve které byla zašitá pískací hračka. Navíc mezi ocáskem a tělem hračky byl umístěn bzučák, který při každém poskočení přes terénní nerovnost vydal kvílivý zvuk. Nebylo deera, který by tuhle zajímavou věc nechtěl vidět „zblízka“. V některých státech můžou deerové lovit i živou zvěř. Výhradně pro lov se chovají pracovní staghoundi, což jsou kříženci deerů a greyhoundů. Jsou typově v exterieru naprosto nevyrovnaní, protože u nich rozhoduje pracovní upotřebitelnost. Jsou v různých barvách a srst je místy hrubá a chomáčovitá, jinde hladká. Na výstavě byl majitel dvou staghoundů, se kterými lovil zajíce u mexických hranic. Oba staghoundi byli velmi přítulní a mazliví psi. Na ostatní psy nereagovali nijak agresivně. Coursingovou trať si také zaběhli, ale bylo vidět, že náhradu živé kořisti považují tak trošku za svou urážku.
Středa 12.5.
V 10 hodin dopoledne začala první část výstavy s krásným názvem „SDCA Futurity“ = Budoucnost klubu – který skrýval účastníky nám známých tříd štěňat, dorostu, mladých a mezitříd. Rozhodčí byla paní Sally Poole. Tento první den převažovala elegantní zvířata s velmi hrubou, dlouhou, ale plně přiléhavou srstí. Výborně osvalení, tmavě zbarvení psi a feny s mimořádně lehkým a elegantním pohybem byli naprosto v souladu se standartem plemene, pokud se týká tvaru hlavy a jednotlivých proporcí a přesto byli trošku jiní, než ti, na které jsme zvyklí u nás doma. Způsoboval to právě typ jejich osrstění. Chyběla dlouhá jemnější srst na hlavě. Znaky tj. vous a obočí, zde byly kratší, z hrubé srsti, trochu podobné znakům drsnosrstých variet plemen jako např. jezevčíků. Na můj dotaz, zda takto vypadají všichni američtí deerové, jsem dostala odpověď, že tito se líbí posuzující paní rozhodčí, proto jsou dnes nejpočetnější. Vítězem se stal pes Lehigh Arlen chovatelky paní Pauly Pascoe a Granta Winchella z vrhu zapsaného pod číslem 281 (!!). Nejlepší štěně bylo Pennant´s Portia at Witsend – fenka z vrhu číslo 304, chovatelky Sheily Matheson. Na závěr byli předvedeni chovní psi a jejich potomci a chovné feny se svými odchovy. V jednotlivých třídách nebyly zadávány známky výborný, velmi dobrý apod. jako je tomu u nás, pouze pořadí 1. – 4. Každý z vítězů dostal kokardu a malý dárek, celkoví vítězi potom většinou putovní cenu a věcný dar. Tyto putovní ceny věnovaly velké chovatelské stanice na památku některého ze svých psů nebo prostě jen pro vítěze určité soutěže. Poháry, starobylé korbely a bronzové plastiky měly velký dřevěný podstavec, na kterém byly kovové štítky s vyrytými jmény jednotlivých držitelů v tom kterém roce. Některé ceny se to již předávaly více než patnáct let. I když je to místní tradice, domnívám se, že tento nápad je velmi pěkný a možná i hodný následování.
Čtvrtek 13.5  V deset hodin dopoledne pokračovala výstava jako „ Sweepstakes“ ( překlad je „sázková loterie, při které sázejí jen majitelé závodících zvířat“) posuzováno paní Lynette Underwood. Této soutěže se zúčastnila štěňata a mladí psi ve věku 9-12 a 12-15 měsíců. Vítězové získali finanční odměnu odstupňovanou pořadím. Vítězem se stal pes Eoin Earc Fiadhaich paní Pauly Pascoe a Best Opposite Sex in Sweepstakes byla fenka Pennant´s Promise at Fitzhugh paní Margaret Sudekum. Odpoledne probíhal na již známé letištní ploše coursing. Zúčastnilo se ho 19 deerhoundů.  Večer se konal zdravotní seminář s kardiologem MVDr. Aaronem C. Wayem, specialistou pro irské vlkodavy. Dle zprávy zdravotní komise klubu se srdeční problémy v deeří populaci objevují asi u 10 %. Hlavními problémy je DCM – kardiomyopatie a AF předsíňová fibrilace. DCM jsou postižena ve zvýšené míře také plemena dobrman, doga, irský vlkodav,novofundlandský pes, kokršpaněl a deerhound. Choroba se diagnostikuje souborem vyšetření - počínaje EKG, dále rentgenologickým vyšetřením, echokardiografem a krevními testy. Prognoza je většinou špatná. Neustále se zkouší nové typy medikace, dokonce i transplantace srdce či náhrada části srdečního svalu, ale vše je velmi nákladné a většinou nepříliš úspěšné. Pan doktor doporučoval při výběru štěněte zjistit, zda někdo z předků chorobou netrpěl, protože jsou tu dědičné predispozice. Dále doporučoval výživovou prevenci podáváním Carnitinu, Taurinu, Q10, E vitaminu, C vitaminu, Selenu a rybího tuku. Tyto látky by se měly podávat štěňatům již v období hlavního růstu a vývinu jako výživové doplňky. Vše je ovšem ve výzkumu. V přírodní formě je např. taurin obsažen v hovězím mase, ale pan doktor upozornil, že nadměrné podávání hovězí svaloviny má negativní vliv na poměr vápníku a fosforu v těle, což u obřích plemen způsobuje růstové problémy štěňat a mladých psů. Naprosto nezávisle na této přednášce probíhala přednáška na kongresu EIWC a oba přednášející se opírali o stejné výchozí materiály, což jsou práce Dr. Andrey Wollmar pro IW a Dr. Phila Foxe a Dr. J.P. Petrie pro deerhoundy. DCM se obecně častěji vyskytuje u psů než u fen. U deerů byla zjištěna nejdříve okolo pátého roku věku, ale u IW již u osmiměsíčního štěněte. U předsíňové fibrilace je prognoza podstatně lepší než u předešlého onemocnění. Diagnostika je obdobná, stejně jako medikace. Prevencí je mimo jiné pravidelná rozumná fyzická zátěž zvířat. Problémem je, že se AF často vyskytuje jako následek virových onemocnění – psinkový kašel, psincový kašel apod. Proto je nutno psy pravidelně očkovat a případná onemocnění nepodceňovat. Ve čtvrtek a pátek byla otevřena v hotelu „ cardiac clinic“, kde pan doktor na echokardiografu diagnostikoval podezření na některou ze zmíněných chorob. „Kliniku“ navštívilo 96 psů a 11 bylo doporučeno podstoupit další doplňující vyšetření. Psům nebyla vyholována srst a vyšetření probíhalo za plné spolupráce pacienta.
Pátek 14.5 Nejstarší psí účastnici bylo více než 7 let. Rozhodčí vyhodnotil pořadí podle počtu získaných bodů, ale pokud jsem stihla zaznamenat, prospěli všichni. Většinou trénovali 2 – 3 roky. V pátek dopoledne začala National Specialty = speciální klubová výstava, na kterou bylo přihlášeno více jak 200 deerhoundů. Výstavu posuzoval chovatel irských vlkodavů z Kanady pan James G. Reynolds. Deerové, kteří zde nastupovali byli většinou stejného typu osrstění, na který jsme u nás zvyklí. Společným znakem všech byl nesmírně lehký aktivní pohyb, pro který jsou američtí deerhoundi importováni předními evropskými chovatelskými stanicemi, aby ho zde předali svým potomkům. Chovatelské stanice, zabývající se chovem deerů 20,30 ba i 40 let zde nejsou vyjímkou a jsou hrdí na zakladateke svých chovů, kteří pocházeli ze stanic Rotherwood, Enterkine a Ardkinglas. Deerové s velmi hrubou přiléhavou srstí odpovídající standartní délky, jsou chováni pouze ve třech stanicích na území USA a dále v největších stanicích na území Kanady. Pokud si však zopakujeme první větu standartu FCI deerhounda : „ Podobá se hrubosrstému greyhoundu větších rozměrů a se silnější stavbou kostry“ a podíváme se na historické rytiny původních deerhoundů, pochopíme, proč některým chovatelům zrovna tento typ učaroval. Důslednou selekcí štěňat s určitým typem osrstění je pak dovedena v daných stanicích k dokonalosti. Majitelé těchto chovatelských stanic jsou pyšní na své odchovy a především na jejich historické kořeny, psy, kteří přišli s jejich předky před druhou světovou válkou do Ameriky. Nutno ale podotknout, že jsem měla možnost pozorovat právě ve třídě „tři generace“, že s věkem hrubá srst začíná splývat, prodlužuje se a osrtění hlavy je výraznější. Na psech od 5, 6ti let již nebyla partrná původní hrubá velmi přiléhavá srst, která je v mládí odlišovala od ostatních.
Třídy jsou zde děleny pro psy a feny :
Nevím, zda by Vás zajímaly výsledky pořadí jednotlivých tříd. Pokud ano, ráda poskytnu detailní výsledky výstavy. Pro zajímavost nejstarší fenka ve třídě veteránů se narodila 12.9. 1992 Mystica Rose O´The Greenwood paní Mary J. Scott.
Sobota 15.5. Výstava pokračovala třídou šampionů, která byla svátkem pro všechny zúčastněné. Nechyběl pravý skotský dudák, zpívaná americká hymna apod. Vítězem Best of Breed Competition se stala fena CH. Jaraluv Keep The Faith majitel a chovatel Ray a Jana Brinlee, Best of Opposite Sex pes CH. Lehigh Yuill paní P. Pascoe na druhém místě v celkovém pořadí s titulem Nejlepší z vítězů se umístila fena Jihad Syrah of Dunkeld dcera nám známé světové vítězky z Amsterodamu Jihad Scotia of Dunkeld pana Petera Baltzera z Kanady. A Aimee ? Ve třídě šampionů byla letos z 54 psů a fen na pátém místě a získala cenu za mimořádnou kvalitu.
Následovaly třídy : Stud Dog – chovní psi a jejich potomci, Brood Bitch – chovné feny a jejich odchovy, Brace – páry, Team – chovatelské stanice (4 jedinci).  Odpoledne posuzovala paní Rosemary Wortman ještě speciální třídy = v podstatě naše soutěže nejlepší hlava, přední část těla, zadní část těla, pohyb, typ. Krásná byla třída s názvem „ Tři generace ve třídě“ – vystavovaly se zde tři generace psů spolu. Večer se konalo slavnostní zakončení doplněné aukcí vystavených obrazů, sošek a šperků. Všechny předměty věnovali členové klubu a výtěžek jde do pokladny klubu. Po večeři se ještě povídalo a vzpomínalo na uplynulé dny, plánovalo se nové. Měla jsem možnost osobně se seznámit s legendami místního chovu, přítomnými chovateli z Australie, Norska, Kanady a Anglie.
Neděle 16.5. Autor fotografií: Dan Gauss
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
