Středověcí deerhoundi

Přeloženo a uveřejněno s laskavým souhlasem autora tohoto článku pana Richarda Hawkinse – chovatelská stanice Fernhill, Kanada.( Translated and published with permission of Richard Hawkins, Fernhill Deerhounds, Canada).

Středověcí deerhoundi: Popisování a délka života

Chtěl bych se vrátit zpět v čase až k samým kořenům zmínek o psech, kteří nakonec dali vzniknout našemu plemeni. Tito psi byli tzv. evropští greyhoundi, vše je zachyceno v jejich popisech, které určily západního chrta jako základ pracovního psa a zároveň vyjímečné společenské zvíře.

Když jsme o tom diskutovali po mailu, pan Clay Finney, historik našeho klubu, povzbudil mou paměť otázkou o poznámce, nalezené v George Jesseho knize Researches Into The History Of The British Dog, 1866.

Největší chybou psů je, že nežijí dost dlouho, nejčastěji do 12 let a můžou lovit v polích nejdéle do 9 roku. K tomuto Jesse dodává: v moderních časech tak dlouho již v polích ani nevydrží…..

Jesse čerpal z anglické učebnice o lovu, Master of the Game, 1408, napsané Edwardem, vévodou z Norwiche a darované Henrymu z Monmouthu, pozdějšímu králi Henrymu V. Byl Edward z Norwiche více zaměřený na určité plemeno? O jakém typu psů to zde hovořil?

Iluminace Livre de Chasse 14. – 15. století, detail dlouhosrstého chrta

Autentické texty, jako tyto, mají velký význam pro vysvětlování základních charakteristik věcí, které jsou o tolik starší než naše současná kultura. Například výklad hlubšího významu docela obyčejných slov jako je greyhound a deerhound. Takové texty mohou ledacos pozměnit nebo něco dodat k našemu současnému vědění a obohatit nás. Dvě klíčocé práce, které bych zde zmínil jsou:

1. první velké francouzské Pojednání o lovu ( Livre de Chasse) 1389, napsané Gastonem III, hrabětem z Foix, známým jako Phoebius nebo Phébus; a

2. překlad oné práce Edwardem, vévodou z Norwiche, který obsahuje dodatečný originální materiál z Anglie, s názvem Master of Game. Tyto práce potvrzují existenci obou forem, tj. hladkosrstého i chlupatého greyhounda v Evropě. (jak nicméně uvedl již ve 2. století řecký učenec a historik, Flavius Arrianus ve svém popisu keltských chrtů v Římském Španělsku.) Livre de Chasse i Master of Game popisují specifické využití greyhoundů v Anglii i Francii.

Iluminace, Chantilly rukopis, 15. století francouzsko – italské lovecké a sokolnické pojednání, detail dlouhosrstého a hladkosrstého chrta

Zaměříme-li se na využití těchto psů k lovu, stojí za zmínku, že Master of Game obsahuje dokonce části z prvního Anglo-Normanského učeného pojednání, známé jako Art of Vénerie, cca 1327, sepsané dřívějším English Master of Game, Wiliamem Twitim. Art of Vénerie definuje anglický lovecký styl lovu červených jelenů zvaný „luk a stáj (bow and stable)“ s honicími psy a greyhoundy. Jednalo se o formu „ královského honu“ kdy jeden jelen, oddělený od stáda, byl hnán lesem smečkou honicích psů, společně s lovci na koních na určité místo, kde byli ukrytí lučišníci a greyhoundi. Na závěr lovu byl na tomto místě jelen zabit buď lučišníky nebo uloven greyhoundy.

Přesné pojmenování našeho současného plemene při použití střídání dvou slov současně tj. „Skotský“ a „Jelení-pes“ existuje v literatuře až kolem roku 1800. Tento název se objevil později než dřívější pojmenování „Horský“ ( vysočinový) greyhound které se bezpochyby vztahovalo na popis typu psa. Nemáme žádný dobový záznam , že deerhoundi nebo staghoundi, zmínění dříve, byli něco jiného než greyhoundi nebo honicí psi, kteří se specializovali na lov vysoké po celá století ve větší části Evropy. Je nutné zmínit i dohodu o používání slova greyhound, k označení pouhého typu či variety psů a Greyhound jako pozdější vlastní název plemene. Stejně tak slovo deerhound bylo používáno ve významu „jeleny-lovící pes“ a teprve později Deerhound jako název určitého plemene.

Vraťme se k oné zmínce o věku a životnosti psů, která byla převzata a přeložena prakticky doslova, ze slov od Phébiova Livre de Chasse. Pochází z kapitoly, ve se které Phébius obecně vyjadřuje k historii a charakteru všech psů. Ačkoli greyhoundi hrají významnou roli v historii a příběhu, který vypráví.

Konečný věk psů 9 až 12 let pochází z lidové mnoudrosti, která je nyní přijímaná jako běžný poznatek, s malým pochopením svého původního vzniku. Dodnes někteří praktičtí angličtí psovodi vás ujistí, že konec pracovní kariéry foxhounda v 9ti letech se prakticky shoduje s koncem jeho života. Nyní to vypadá jako definitivní a totální konec štvanic se psy v Anglii, kvůli nedávnému výnosu parlamentu (píšu toto v listopadu 2004) a můžeme si být téměř jistí, že žádný foxhound nebo staghound ve smečce si může být jist, že nyní bude žít „dost dlouho.“ Pozn. autor.

V moderních komentářích k oběma dílům Livre de Chasse a Master of Game, které obsahují zkušenosti s loveckými psy a zkušenoti lovců, kritizují např. Teddy Roosevelt, několik málo smyšlených středověkých pasáží obsažených v těchto časných anglických a francouzských pojednáních. Obecně se však shodují na jejich přesnosti, znalostech psů a kořisti, vysoké kvalitě „zábavy“ a jejich platnosti dodnes. Obě práce se obsáhle zabývají loveckými zákony a využitím psů a tím, co i dnes, může zaujmout každého psího nadšence tj. podrobné popisy loveckých psů. Jmenovitě „běhavých psů“ = honičů, greyhoundů, alauntů, španělů (slídiči) a mastifů. Tyto popisy jsou formou jakéhosi předchůdce dnešních plemenných standardů. Popisují greyhounda nějak tak, jak my dnes chápeme rčení „vzhled podmiňuje funkci.“

Dávají znatelné odkazy na termíny, které budou použity v budounosti, a samozřejmě, zahrnují také části knih, které jsou starší než ony samy. Jedna z částí, která je pro nás velmi důležitá, vypadá, že v psané podobě pochází již od Gace de la Buigne, kterému byl Phébius vděčný za první popis greyhounda. Gace de la Buigne, v poetické debatě o ctnostech a neřestech lovu, Le Roman des Deduis, cca 1370, popisuje lévriera, neboli greyhounda, a to v heraldických termínech. Z této časné francouzštiny, mými slovy:
Silný čenich vlka, boky lva a krk labutě. Oko krahujce, a greyhound je celý bílý, s uchem hada, složeným proti jeho hlavě, ramena srnce, žebra srny, bedra jelena, krysí ocas, zaječí stehna a kočičí tlapky. Tímto, na delší dobu ustanovil přesný popis greyhounda neboli západního chrta. Phébus, ve svém osobitém stylu, to vylepšil. Nezáleží na tom, jakou mají srst – máme hladké, stejně jako hrubosrsté greyhoundy – dále zdůrazňuje velký význam tří velikostí, pro rozdílnou velikost kořisti, kterou loví.

Deerhound 1846

Vraťme se ale k Edwardově verzi tohoto popisu v Master of Game, protože si zaslouží speciální zájem z toho důvodu, že je to nejranější anglický popis greyhounda. Zajímavé je, že Edward osobně odkazuje na Skotsko, jako zdroj pěkných greyhoundů. V té době, jak už bylo zmíněno, byl samozřejmě greyhound jedním z řady „deerhoundů, “ tj. psů používaných také na kance, vlky, stejně jako na malou zvěř. Z ranného Master of Game (podtržená slova jsou hlavní změny, které Edward udělal oproti francouzské verzi, později potvrzené James McNelisem v The Uncollated Manuscripts of Master of Game – Towards A New Edition, 1996):

Greyhound má mít dlouhou hlavu, z části rozšířenou jako štika, dobrou velkou tlamu a dobré špičáky ba i ostatní zuby, tak, aby ani horní ani spodní čelist nepřesahovaly. Oči by měly být černé nebo červené, jako u ostříže, uši vysoké, stočené v podobě hada, krk silný a dlouhý, prohnutý jako labuť, hrudník velký a prostorný, srst pod bradou visící správně dolů, má mít lví hřívu, ramena jako srnec, přední nohy rovné a dostatečně velké, ale ne příliš vysoké, tlapy rovné, zakulacené jako kočičí, velké silné drápy, boky dlouhé jako u krávy, a dobře ploché, kosti a klouby hřbetu pevné jako u jelena. Pokud je hřbet klenutý, je to lepší než když je rovný. Malý penis, lehce visící,varlata dobře upevněná blízko zadku, malé a rovné břicho vzadu vtažené jako u mihule, stehna velká, pořádná jako u zajíce, klouby rovné, ne ohnuté jako u vola; kočičí ocas vytvářející kroužek na konci, ale ne moc vysoko; bedra široká na šířku velké dlaně a ne více. Je zde také mnoho dobrých greyhoundů s dlouhými ocasy, kteří jsou velmi mrštní.

Rytina od sira E. Landseera v Scropeho The Art of Deerstalking 1839, „Buscar a jelení pes z vrchoviny z původního plemene.“ Žlutohnědý pes s tmavými skvrnami.

V úvodu k jeho vlastní kapitole o greyhoundech Edward píše: všechny druhy barev greyhounda jsou stejně tak dobré jako špatné, nicméně bledá zrzavá s černým čenichem je nejlepší. To je barva, kterou si stále vybavujeme jako doporučenou pro deerhounda v pozdním 19. století Stonhedgem.

The Marquis of Huntley´s pair of Greyhounds Narren and Gaivey by Charles West

Edward udělal určitě tu a tam chybu, možná některé změny oproti francouzské verzi mohou být také jeho vlastním názorem (nemůžeme říci, kterou z verzí Livre de Chasse četl). Ku příkladu, v místě, kde Phébius popisuje svého greyhounda jsko psa s širokými prsy podobnými lvím, Edward uvádí něco jako hřívu. Nemáme důvod nevěřit, že pravděpodobně popisuje drsnosrstého greyhounda. Ačkoli Caius, anglický dvorní fyzik, později popíše anglického greyhounda v The English Dogges, 1576: I když je to chudý a hudený pes (míněno maso, ne kosti); někteří jsou větší, jiní menší; někteří hladcí, jiní kudrnatí.

Třetím poutavým zdrojem o typizaci greyhounda je Dame Julia Barnes nebo Berners v The Boke of St. Albans, 1486. „Dame Barnes,“ mýtická osoba („berners“ v archaické angličtině znamená lovec nebo psovod), podává obecné učení pro šlechtu, konkrétně adresované „Mému dítěti.“ V The Boke of St. Albans, je zkopírovaná znalost lovu, je to práce, která může být známější pro svou heraldiku a „Company Terms“ než pro uvedené „Points of Greyhound“ – A Brace of Greyhounds = smečka greyhondů ( když je dvouletý), A Leash of Greyhounds = vodění greyhoundů ( když je tříletý), A Bevy of Ladies = houf dam, A Route of Knights = cesta rytířů, etc. V „Points of Greyhound“ samotných, po poněkud kostrbatém popisování, které se snaží přizpůsobit chrtům, zaznamenává jak pes prochází různými věkovými obdobími, vše se zdá poněkud více použitelné pro psy honicí (stopaře) než pro chrty.

Points of Greyhound: Greyhound by měl mít hlavu jako had, krk jako drak, tlapky kočky, ocas krysy,dobrý hrudník, páteř jako cejn ( orig. sided like a teme and chyned like a bream viz vysv.), první rok se musí vykrmit, druhý rok voď ho do polí, třetí je tvůj společník, čtvrtý není nad něho, pátý je pořád dost dobrý, šestý může nést potomstvo, sedmý se pokouší o velké feny, osmý je domácí miláček, devátý rok „cartsadyll“ ( sedlový polštářek), když ho dosáhne, vezmi ho ke koželuhovi, protože i pro neljlepšího psa, kterého mohla kdy fena mít, je devátý rok celý špatný.

Pozn. autor vysvětlivky k termínům v textu = „Teme“ zde může být archaický výraz pro přesnou formu, doporučující hluboký ale pevný chrtí hrudník; „chyne“ výraz pro páteř, „cartsadyll“ vyjadřuje, že sedlový polštářek připevněný na záda tažného koně byl vyroben z psí kůže. The Boke of St. Albans, i když je určitě autentická, má velmi smíšený text, čerpá z mnoha zdrojů a tak jeho přehlednost je horší než dřívější, více praktické učebnice, Livre de Chasse a Master of Game.

Obě Livre de Chasse i Master of Game jsou částí velkého stromu loveckých znalostí s kořeny, sahajícími do časného středověku a klasické starověkosti. Byly napsány šlechtici, kteří měli dost zkušeností ve svém oboru a byli zasvěceni do dodržování praktických zákonů, aby lov zůstal dobrým sportem. Rozuměli svým psům a tyto typy psů byly dobře známy v různých velkých domech s loveckými stájemi, které se nacházely všude v Evropě. Byly ceněny nejen šlechtici, ale i níže postavenými lidmi, kteří se starali o tyto psy. Oba autoři, Phébus i Edward, trvali na tom, že jen velmi málo lidí nevědělo, nebo nerozpoznalo rozdíl mezi greyhoundem, honicím psem, a mastiffem. Sám Phébus byl znám jako majitel smečky greyhoundů, které držel přímo ve své rezidenci, na očích veřejnosti, v časech, kdy chov psů byl normální pouze v kotcích. Nezávisle na tom, kde byli doma, všichni psi byli opravdu výborní.

Edward o použití greyhoundů píše: Dobrý greyhound by měl běžet tak rychle, že pokud je správně vypuštěn, měl by předběhnout jakékoli zvíře a tam, kde ho předběhne, by je měl chytit jak uzná za vhodné. (Původní Phébův francouzský text říká: „bez zaváhání nebo pouhého zahnání zvířete do úzkých). Edward pokračuje: Nicméně by měl počkat déle jestli chce uchopit kořist zepředu nebo z boku. Tady Edward odkazuje na anglické užití během lovu „luk a stáj“ tj. vypouštění greyhoundů z vodítek přímo, nebo na straně zvěře, která je už hnána.

Skica, William Davis asi 1850. V tomto čase s největší pravděpodobností autentický skotský jelení pes.

Tak jako tak byla délka života omezena. Navzdory tomu, že pocházeli z té nejurozenější a nejchráněnější třídy, Edward ani Phébus, nežili žádný „dost dlouho“, aby dokončili v jejich určeném čase práci na tomto poli. Edward pravděpodobně mohl zemřít v bitvě u Agincourtu, Phébus asi na infarkt během lovu. Twiti, vesničan a autor Art de Vénerie, jeden z prvních profesionálních lovců, mohl zemřít v pokročilém věku jako starý královský penzista. O Gace de la Buigne, ilustrátorovi greyhounda, toho víme velmi málo. Je vhodné, vzhledem ke kontextu o standardu plemene, vzpomenout jeho dobrou radu ( platnou dodnes): když se šlechtici hádali kdo z nich má nejlepšího chrta, rozsoudil je touto prostou větou:

Vypusťte psy a pán domu sám posoudí, který z nich je nejlepší!!!

Autor Richard Hawkins ( CHS Fernhill Canada)

Překlad Mgr. Jan Voborník a Ing. Eva Voborníková