31.07.2011

Čtvrtek 14.7.

---

Po dvou ročnících ME, kterých jsem se zúčastnili, jsme se na krásnou atmosferu moc těšili. Na start jsme přihlásili Molly, Carrie a Asiho. Z dalších českých deerhoundů běželi: Connie od Ivy a Derísek s Rebusem od Olgy. Samozřejmě na výlet se vydala Randis i všudypřítomná Bella.

Po zkušenostech z Greppinu jsem začala shánět „předstan“ k našemu autu, aby v případě špatného počasí se bylo kam schovat a psi nemuseli všechen čas odpočinku trávit v autě... Firma z Brna mi ho sehnala jen dva dny před odjezdem a v plném pracovním nasazení se nedal vyzkoušet, především jeho spojení s naším autem, což se ve finále ukázalo jako trochu problém.

Tentokrát jsem na balení věcí měla skoro celé odpoledne a tak jsem si vše úhledně srovnala. Vyrazili jsme ve čtvrtek ráno, nejdříve k Ivě, protože v rohu auta se kymácel takřka dvoumetrový Cercis. Po tříhodinové přestávce v Dobřanech, kdy se pejsci proběhli a vyvečili a já koukla na Ivinu a Jiříkovu zahrádku, mokřadlo a stinnou partii...na kozy, morčata (potomky našich dvou kdysi dávno darovaných morčat). Poté jsme pokračovali v cestě. Iva s Jiříkem a mámou Jarkou vyrazili za námi teprve pozdě odpoledne.

Cesta probíhala klidně. Do cíle jsme dojeli takřka bez problémů, jen se zdržením v dopravních zácpách, v místech kde se opravovala dálnice. Kolem půlnoci jsme sjeli autem na louku, kde byl vybudovaný mezinárodní kemp. Protože nebylo vidět, kde je česká výprava, zaparkovali jsme hned na krajíčku a šli spát.

Pátek 15.7.

---

Ráno se ukázalo, že Iva postavila stany kousek od nás u hrany lesíku, mimo tábor české výpravy, který pořadatelé umístili doprostřed téhle louky, ale jen pár kroků od nás. Protože začalo vykukovat sluníčko, rozhodli jsme se zůstat na místě, které vybrala Iva, zaparkovali jsme a postavili předstan. Magnetická spojka mezi autem a stanem nebyla zcela funkční,špatně přiléhala na stěnu auta, zatím nám to však nevadilo. Stín stromů sahal celé dopoledne přes auto i stan a psům bylo příjemně.



Nezapomněli jsme „obsadit“ místo pro Olgu a její velké auto. Postupně se začali sjíždět ostatní naši kamarádi z Čech a ostatních koutů Evropy. Celý pátek jsme zkoumali i se psy okolí, zjistili jsme, kde pro nás vybudovali hygienické zázemí – ve stodole s ovečkami a odrostlými telátky stály dvě maringotky, proti Francii takřka luxus. Také, že dráhy na kterých jsme měli běžet jsou asi 15 minut pěšky lesíkem, je tu dost místa na procházky se psy. Večer jsme absolvovali velmi pečlivou přejímku. Fenky kontrolovali opravdu pečlivě jestli nehárají (některým bohužel během cesty hárat začaly – např. Lisa od Käcků), poslouchali srdíčko, kontrolovali tlapky, i hybnost celých nohou, břicho, oční sliznice.... Všichni nakonec prošli v pořádku a my už jen čekali na zítřejší start.

Večer bylo slavnostní a krásné zahájení, kdy holandští pořadatelé vítali každou zemi v jejich rodném jazyce, těšili jsme se na den příští. Součástí byla ukázka holandského folkloru.





Sobota 16.7.

---

V sobotu, kdy jsme měli startovat bylo pod mrakem a to nám i psům vyhovovalo. Starala jsem se o naše závodníky a držela je mimo trať, aby nebyli příliš rozrušení. Děkujeme za pomoc i Jiřce, která se k nám přidala a hlídala nám naše deery, abychom mohly obě vidět jejich běhy. Vše probíhalo dobře, první šel na start Asi, krásně oběhl celou opravdu 1000 m dlouhou trať a ani nebyl po doběhu moc unavený. Spíše mi připadal veselý a spokojený se strategií, kterou si opět vymyslel.








Přijel Jo a Marlies a moc se jim coursing líbil, možná to s Cobby také zkusí. Druhá běžela Carrie s osmiletou fenkou .... = trať musela oběhnout skoro sama, protože druhá fenka vymýšlela strategie hodné jejímu věku a kontrolovala Carrie, aby nakonec do cíle dorazily „společně“.











Potom běžela Connie.






Obě naše holky – Carrie běžela svůj pátý závod v životě a Conninka teprve třetí – se svého úkolu zhostily na jedničku! Přitom Connie byla po hárání a tvářila se všude mimo trať „very, very pregnant“ jak říkala Marlies. Chodila pomalinku a důstojně. Molly, která letos absolvovala pouze jeden závod, běžela s Islay´s Fran Fine (vítězkou z ME v Mariánských lázních) a po doběhu jim diváci nadšeně tleskali. Obě fenky byly velmi vyrovnané, krásně spolupracovaly a předvedly nádherný vyrovnaný běh.















Po obědě odjel Jo a Marlies domů a my čekali na další běh. Nebe se zatáhlo a začalo drobně pršet. Během druhého běhu odpoledne déšť nabíral na intenzitě, i vítr. Lidi oblékli nepromokavé bundy a pláštěnky,psy jsme chránili dekami.

Schovala jsem se na začátku lesa a kamarádi po doběhu spěchali se psy lesem a blátem do tábora. Byla jsem strašně nervozní, aby naši na trati neuklouzli a nakonec šťastná, když všichni byli v cíli a šli jsme „domů“. Moc jsem toho tentokrát z úkrytu pod stromy neviděla, ale závěr Molly, kdy se natáhla jenom aby druhou fenku v cíli předběhla několika mohutnými skoky, ano – naše Molly prostě prohrávat nikdy nechce!

Propojení stana a auta bylo v silném dešti ne zcela funkční a boční dveře se nakonec musely zavřít. Musíme to nějak domyslet pro příště... Vlezla jsem si s Bellou na postel a usnula. Běhy se protáhly až do večera a v devět hodin mě náhle Hanka vzbudila, že se budou vyhlašovat výsledky. Déšť přešel v liják….rozhodla jsem se ne ke zrovna šťastnému řešení jet autem blíž po silnici k místu, kde se výsledky vyhlašovaly. Znamenalo to částečně zbořit stan….vyjela jsem i přes mazlavé bláto, stejně jako někteří naši kamarádi z vedlejšího tábora a čekali jsme na vyhlášení. Když začali vyhlašovat výsledky deerhound psů, starala jsem se v té chvíli o to, jak dostat psy pod pláštěnku, než o vyhlašování. V tom zaznělo Asiho jméno – probojoval se na místo třetí! Je to náš statečný bojovník!





Ve fenkách vyhlásili všech pět míst, když náhle zaznělo: „Prosím vedoucího ekipy České republiky, aby přišel a pozdvihl vlajku!“ MOLLY - dva roky druhá a letos první. Molly shodila deku, pláštěnku hrdě zdvihla hlavu a svěže vběhla do kruhu. Byla jsem na ni moc pyšná a přestala vnímat mizerné počasí. Hance upřímně blahopřáli soupeři a ti z naší výpravy, kteří nás v té tmě našli…. Byla už velká tma a nešlo bohužel dělat fotografie.Snad se Johaně podařilo video, které máme slíbené. Byla by to krásná památka na velký den!





Carrie skončila na 7. místě s titulem res. CACNL a její sestra Connie na místě 10.

Nutno poznament, že pořadí ve fenkách bylo 1. letošní Mistr Molly, 2. loňská mistryně, 3. mistryně Evropy 2009.

Zpět do kempu jsme dojeli až kolem půlnoci, všichni už spali a na nějakou oslavu nebylo pomyšlení. Jen hezká chvilka s Olinkou a Standou, který v temném lese uklouzl a nešťastně spadl, obrazil si celý bok.

Neděle 17.7.

---

Ráno se sluníčko snažilo odčinit co den předtím zameškalo a vítězové spěchali udělat si fotky na stupně vítězů. Sice bez ceremoniářů, ale přesto.



Pomalu jsem balila věci, rozloučili jsme se s Käckovými a ostatními a vyrazili na party k de Wallům. Náš navigátor Johny opět kufroval a tak do známé zahrady jsme přijeli až poslední. Byli tu všichni Jo, Marlies , Ineke s manželem, manželé Crammersovi, Paul s Ritou a neznámí majitelé Koertových štěňat, Lammert…se všemi jsme se přivítali, pak Hanka zmizela za rohem ….



a na zahradu plavně vběhla Molly se sametovou dečkou Evropského šampiona. Bylo na ní dobře vidět, že ví, že je tu hlavní „osobou“ a je hrdá na všechnu tu chválu, pozornost, hlazení a nadšení, které vyvolala – oslavili jsme s přáteli Mollynčino vítězství a byla konečně slavnostně otevřena láhev šampaňského od Olgy. Večer probíhal v milé atmosféře a všichni odcházeli až velmi pozdě. Přenechali jsme na první noc Ivě s Jiříkem a Jarkou „office“ a přespali v autě. Měli jsme u přátel strávit ještě dva dny, zatímco Ivu čekala náročná cesta domů.



Pondělí 18.7.

---

Ráno se Jirka naposled inspiroval zahradou, Coninka a Tonda prohnali místní králíky, kteří jen neradi zaznamenali, že do jejich království dorazili protivně akční psi a nebude klid na jídlo, ani na králičí radovánky… Po odjezdu Ivy jsme se přestěhovali do office, vytáhli a rozvěsili z auta mokré věci a vyrazili ke Koertovi, který se ničeho nemohl účastnit, protože se doma staral o štěňátka. Pozdravili jsme se s deerhoundy, prošli se opět upravenými výběhy, podívali se na štěňátka – jsou moc malá a tak jsme ne ně nesahali. Hanka koukla a řekla:“Támhle ten psík je nejlepší“ Koert s měkkým úsměvem si štěně hned poznamenal. Na Hančin „šestý smysl“ většinou dá i on jako zkušený chovatel…Koert byl na Molly také moc hrdý. Za ta leta už ho trochu známe a víme že radost nedává hlučně najevo…



potom jsme zkontrolovali spokojené psy v zahradě u de Walů a vyrazili na zahradnickou výstavu, kde nás čekal Lammert. Pěkné rostliny, pár dobrých nápadů, koupila jsem babičce cibuloviny, dali si zmrzlinu….večer se měla chystat „česká kuchařská lekce“ zvaná „BRAUMBOURAUK“ – tedy BRAMBORÁK, jen se to kamarádům špatně vyslovovalo. Marlies řekla, že maximálně sní dva brambory, protože je nemá ráda, jenže …udělala jsem hmotu, nachystala si plátky kuřecího masa a camambertu a začala smažit. Marlies dcera Alex nakoukla a řekla, že to hezky voní a Marlies ji označila jako hlavního kritika všech jídel. Výsledek –Alex slupla bramborák s kuřecím, bramborák s camambertem a vyžádala si tři placičky bez náplně a kuřecí stejk k tomu…pak šla do vedlejší místnosti a chvíli nám krásně hrála na klavír. I zbytku společnosti naše specialita chutnala a Marlies poznamenala, že netušila, že by brambory mohly být tak dobré. Večer jsme dlouho seděli, povídali, nebo jen tak mlčeli a bylo nám dobře.

Úterý 19.7.

---

Ráno po snídani jsme jeli s Joem do zoo v Arnhemu a Marlies spěchala do práce (kde celý den rozdávala kolegyním recept na bramboráky), Alex měla prázdniny a rozhodla se trochu si přispat. Deerhoundi už byli v zahradě jako doma, králíci byli takřka na mrtvici, malý jezevčík Abas oznámil, že Bella se začíná hárat, ale zatím si jenom hráli. Rose jako velká šéfová nevěděla, co má dělat dříve – jestli dohlížet na pořádek, nebo se věnovat Asimu, do kterého se zamilovala, Cobby to neřešila, Randiska se chovala jako dáma a Carrie naopak uvažovala, že by celé smečce mohla šéfovat ona. Tak jsme domácí deerhoundy dali do domu a naši byli volně v zahradě.

Zoo byla krásná, velké výběhy, spousta zeleně, džungle a ocean nás nadchly….



Na cestě domů náhle telefon :“Tati, ta s tím bílým koncem ocasu mě odmítá pustit z domu !“ Alex, no a náš švédský terorista junior. Kačka se stala prostě vládkyní zahrady v naší nepřítomnosti. Alex musela zavolat svému dědečkovi, aby pro ni přijel, protože nemůže pro kolo do garáže, střežené Kačkou. Jakmile jsme se ale vrátili, Kačka si oddychla, že budeme hlídat my a byla s Alex zase velká kamarádka. Vždyť ji musela chránit, co kdyby se jí v zahradě něco stalo -)) třeba ji sežrali králíci ... Poslední večer jsme seděli dlouho do noci, ráno už bylo jen loučení. Alex nadšeně souhlasila, že příští rok přijede k nám na prázdniny. Králíci v dálce smskovali, že u červeného auta se něco děje a možná se konečně nají v klidu, jezevčík Abas nastoupil s Belou do auta a chtěl jet s ní..oba byli smutní.

Středa 20.7.

---

Cestou domů jsme objevili novou zábavu pro řidiče – četla jsem nahlas Hance detektivku. Asi to byl můj rekord tj. osm hodin hlasitého čtení. Krátká zastávka u Ivy, které Jo poslal pár kytiček ze své zahrady a pak už jen domů…

Budeme dlouho vzpomínat ….

Fotogalerie z ME

Kompletní výsledky deerhoundů