Gina – máma,matka, mamina

Gina sedí ve své oblíbené plyšové vaničce pod psacím stolem a poulí na mě svá černá kulatá očka, plná tančících rarášků. „Pořád píšeš jenom o deerhoundech a na nás kerníky, zapomínáš,“ zlobí se. „Ty, chceš opravdu, abych psala i o Tobě, fenko darebná ?" řekla jsem , „to si lidé počtou, uvidíš!“ Urazila se, neodpověděla a odešla důstojně někam do obývacího pokoje, ustlat si pro změnu na pohovce nebo na křesle. Tak tedy všichni poslyšte, jak se z naší malinké Giny stala máma.



Když byly Gině dva roky, usoudili jsme, že by se už mohla usadit a zmoudřet a my bychom mohli mít doma také konečně malé teriery. Tak, jak jsme slíbili a domluvili se, když jsme si Ginu kupovali, zavolala jsem její chovatelce a poprosila ji, aby mi navrhla krycího psa. Volba padla na Tigera des Vents du Westhoeck, který se mi moc líbil už dříve nejen pro pěkný vzhled, ale především pro svou gentlemanskou povahu.



Nastal ten správný čas, kdy Gina začala zase hárat, krycí list byl řádně vystaven a vyřízen a už zbývalo čekat jen na ty pravé dny. Zatímco naši domácí psi klidně dřímali s hárající Ginou po boku, fenka se venku začala velmi významně přátelit s naštěstí pouze čtyřměsíčním černým křížencem Bonym.



Tento výběr jsem jí odmítla odsouhlasit a místo toho jsem s ní zajela ke svému příteli veterináři, který již 30 let chová, na kontrolu, zda opravdu už je ten onen čas, když moji vlastní psi mají jiný názor. Posudek zněl ano, vypadá to na vhodný den ke krytí... a tak jsme vyrazili směr Dobříš. Gina se lítostivě ohlížela okýnkem v autě po Bonym, který to ráno už skoro pochopil, o co naší drahé fence jde, při hrátkách s ním. Ale co naplat. Ženicha jsme Gině vybrali přece jenom my!

Po příjezdu na místo jsme ji vyvenčili a potom chvíli nechali pobíhat po pokoji, než paní přivedla na scénu jejího nastávajícího. No a protože nic nemůže být jednoduché, nemohlo to být ani teď... Psík se radostně přihnal k Gině, která ještě toho rána dělala velmi nepřehlédnutelné milostné nabídky Bonymu a jako zkušený krycí pes se chtěl začít snažit o další pokračování rodu kerníků. Chtěl, chudinka, a měl opravdu upřímnou snahu, jenže z naší unylé krasavice se ve vteřině stal pes baskerwilský! Myslím, že paní chovatelka má o trimování kerníků jiné představy než Gina, stejně i náš vybraný ženich, na kterého se ve vteřině vrhla ječící, odporná, zubatá příšera a začala mu systematicky zpracovávat krásný rezavý kožíšek. Když jsme se ji snažili chytit, vysmekla se jako had a prchla do kouta za gauč, kde zastrčila patřičnou část svého těla do rohu a pravila: „ S tímhle tím, zrzavým, nikdy!“ Ženich byl mírně otřesen temperamentem své vyvolené a raději také opustil pozice. Na lásku toho dne odmítal byť jen pomyslet. No a tak jsme jeli zase hezky domů, Gina provedla další, takřka úspěšný pokus prchnout za černým Boníkem a naši psi se probudili a projevili mírný zájem, když jsme ji nesli kolem.

Ráno jsme jeli tedy znovu k našemu kamarádovi veterináři a dozvěděli jsme se, že terieří slečny a dámy si potrpí na opravdu „dominantní“ chlapáky a že ta naše něžná rezavá kulička je tak trochu „lehká děva“. Nabrali jsme jí krev na progesteronový test, abychom si ověřili vědecky, kdo z nás to popletl a v poledne bylo jasno – do správného termínu chyběly alespoň tři dny.

Za tři dny už doma bylo nutno nosit Ginu na vyvenčení pouze v náručí a velmi vysoko nad zemí, protože naši psi ztratili všichni do jednoho láskou hlavu a tak jsme ji naložili do auta a jeli zase známou cestou na Dobříš. Gina už to tu taky znala, na ženicha koukla: „No, když jste za ten týden nic lepšího nevymysleli, tak co s Vámi mám dělat?!“. Jenže psík se taky kouknul a pravil: „Ježišmarjá, už je tu zase ta……., já chci pryč!!!“ Panička ho však ujistila, že fenka tentokrát nebude tak hnusná jako minule a tak to šel poslušně zkusit a byl mile překvapen vstřícností své vyvolené. Co povídat dále – odborně řečeno – nakryli jsme přírodně, svázání trvalo 10 minut a jelo se domů.

Doma během dvou dnů psi přestali mít o Ginu zájem. Ta dostala zvláštní zasněný pohled, ráda lenošila, prostě vše nasvědčovalo tomu, že akce byla úspěšná. Po zkušenostech během krytí jsme nejeli ani na ultrazvukové vyšetření, abychom Ginušku nestresovali. Za pár týdnů už bylo jasné – kerníci budou.

Gina nabývala stále větších a větších rozměrů, systematicky konzumovala obrovské porce jídla, vitamíny, ovoce a zeleninu.



Chodili jsme kolem ní takřka po špičkách, jen aby byla jako v bavlnce a pak se to stalo - Gina zmizela! Vyděšená Hanka mi volala, protože do porodu zbýval zhruba týden. Zahodila jsem co jsem v té chvíli měla v ruce a jela domů. Prohledali jsme dům, zahradu, Gina nikde. Všechny její únikové cesty byly zataraseny už od hárání a tak bylo naprosto nepochopitelné, jak a kudy se dostala ven. Navíc v té době už připomínala spíše fotbalový míč a nějaké to protahování se pod plotem bylo technicky zcela nemožné. Projela jsem autem celé městečko, Hanka prošla pole i les, kam chodili na vycházky, nic… Nezbylo, než zajít opět na Městské kulturní středisko a nechat ji vyhlásit městským rozhlasem. Připadala jsem si přitom jako tyran psů, kterému se terieři pořád ztrácejí... Seděli jsme smutně doma v kanceláři s těmi nejčernějšími myšlenkami, které se nám honily hlavou. „Už víc neuděláme, musíme čekat,“ řekla jsem Hance. „Já vím,“ odpověděla, se slzami na krajíčku. Když v tom nás něco přimělo podívat se ke dveřím. Uprostřed seděla kulaťočká matka Gina, zadumaně nás pozorovala, celá špinavá od hlíny a pavučin. Těch několik hodin očividně věnovala výrobě doupěte pro štěňátka. Jenže kde? Nemohli jsme v zahradě nic najít a tak jsme Ginu raději o to víc hlídali.

I když to měli být první kerníci u nás, tak první štěňátka určitě ne a tak jsem nachystala na porod a pro první dny velkou plastovou vaničku, vyloženou měkkounkými plyšovými koberečky a speciálními savými poduškami. Gina si mé dílo přišla prohlédnout, pohrdavě si odfrkla a zase odešla. Jak jsem měla zakrátko zjistit, tak terieří pohled na věc se dost diametrálně lišil do toho mého!

V neděli 29. dubna ráno Gině teplota klesla k 37,00 , porod bylo možno do 24 hodin čekat, a proto jsem se v noci rozhodla spát dole s Ginou. Celý večer ležela a klidně oddychovala vedle mě na gauči a tak jsem si zdřímla i já. Ty dvě hodiny spánku se mi staly osudnými. Když jsem se totiž kolem půlnoci probudila – Gina byla zase pryč! Je někde v domě nebo na zahradě, to bylo jasné! Musíme její doupě najít nebo nám v něm porodí a tu noc bylo těsně pod nulou! Vzbudila jsem syna Honzu a s baterkami jsme vyrazili nejdříve do garáže a potom na zahradu a do staré polorozpadlé kůlny, kterou se chystáme likvidovat. Volali jsme, slibovali, vyhrožovali, mávali psími dobrůtkami, všechno nadarmo. Okolo druhé hodiny v noci jsem propadla depresi a páčidlem jsem vyrvala prkennou podlahu v kůlně = Gina nikde.

Hned jak byla „slušná“ hodina na telefonování, zavolala jsem svou známou – senzibila, která nám významně pomáhala už jednou při hledání ztracené Giny (tehdy, když odjela cizím autem do Velké Bíteše). „Vaše fenka sedí pod hromadou dřeva a je naprosto v pořádku“ zněla povzbuzující odpověď.

To bude v garáži! Tam jsou všude hromady prken a taky pavučiny, co měla na sobě posledně. Vrhli jsme se okamžitě na věc a začali přeskládávat prkna a nahlížet do každé skulinky. Proč mám pořád pocit, jako by nás někdo zezadu pozoroval, otočím se ….. kousek od nás seděla Gina, naštěstí stále „v celku“.

Seděla nikoliv pod prkny, ale uprostřed garáže a koukala se zájmem, co to děláme? „Že vy děláte taky doupě? Ukažte, honem mi to ukažte, třeba se něco přiučím a tu svoji tajnou skrýš ještě vylepším!“ „Ty moje zlatá holčičko, ty lumpe, poklade, darebáku, zlatíčko, ničemo toulavá…………hlavně že jsi v pořádku!“ Pojď, panička dá teplé papáníčko, ňaminku, umyje terierkovi bříško, vyčeše ty špinavé ošklivé chloupky a HLAVNĚ Tě zavře a zamkne a zabední do pokoje, kde máš tu nádhernou porodní bedničku!

„To je omezování kerní svobody“, protestuje Gina! „nastávající matky mají být chráněné zákonem, no a ta vaše otřesná porodní bednička…… fuj, odporně sterilní, umělá, hnusná!!!“ Usoudila Gina, a začala přemýšlet o částečném vylepšení alespoň nějakými dekorativními, libě vonícími předměty z odpadkového koše! Ježišmarjá, mému trápení snad nebude konec, uvažuji když odnáším opatrně slupku od salámu a obal od plesnivého sýra zpět do koše, kam patří.

Když v tom jsem dostala ten spásný nápad – když doupě, tak doupě! Má být po tvém, fenko nevděčná! V okamžiku stál nad bedničkou náš jídelní stůl (rodina následující tři týdny stolovala na konferenčním stolku), bedýnku jsem strčila pod něj a přes stůl jsem až k zemi spustila ze všech stran silné vlněné deky.

Gina mě se stoupajícím zájmem pozorovala, potom si vlezla do šera bedýnky a spokojeně se zavrtěla: „To ti to trvalo, než jsi pochopila, jak má správné kerní doupě vypadat!“ Vzdechla si, chvilku zdřímla, aby začala posléze večer předpisově prodýchávat a za další chvilinku byl, těsně před půlnoci, na světě první psí kluk. Po něm další a pak psí holčička a pak ještě 3 další kluci.



Psí máma je sama dokonale očistila, trošku nakrmila a potom usoudila, že by nebylo špatné se jít projít. Moje deerhoundí máma se od svých malých drobečků odmítala první týden hnout, stále je hlídala a opečovávala. Na vycházku jsem ji musela vynést v náručí. Gina je ale moderní matka a děti vedla sparťansky – štěňata byla perfektně nakrmená, očistěná, namasírovaná, ale jen usnula – vyrazila jejich matka na výlet, průzkum, co kde je k snědku nebo na procházku po zahradě.

Po týdnu usoudila, že štěňata konečně přesune do toho pracně vybudovaného tajného doupěte – bylo opravdu ukryté na zahradě pod metrem palivového dřeva, přesně tak, jak řekla moje známá. Hluboká okrouhlá jáma se vchodem do poloviny zakrytým velkým pařezem.



Gina a její děti by se prostě neztratili ani v divočině ! Rozmluvila jsem jí to a štěňatům přinesla 1,5 x 2 metry velkou dřevěnou porodní bednu pro deerhoundy, do ní jsem dala porodní vaničku jako pelíšek. Bedna se stala jejich příbytkem na následujících 6 týdnů. Padesát centimetrů výšky překonala posléze jako první holčička Ája, když jí bylo pět týdnů a po ní i šikovní bráškové, kromě kuličky Alfa.



Tím nám kerníci dali jasně najevo, že jsou čilá štěňátka, chtějí si hrát s deerhoundími tetičkami a strýčky a ne sedět nečinně v bedně.



Smečka těch malých a velkých nezbedů potom na zahradě pořádala velké honičky a souboje, kopala jámy a jinak škodila.



Strávili jsme s nimi nádherné jaro a počátek léta (další zážitky s malými kerníky zde) a už se těšíme, až se tu zase nějací objeví.

Kerník je skvělý antidepresivní pes, se kterým se nikdy nenudíte !.....teda pár šedivých vlasů mi opět přibylo, ale bylo to krásné a stálo to za to !

„Tak co Gino, jak se ti povídání líbí ? Kde už zase jsi schovaná, pojď sem budu Ti číst !“