Víkend plný deště, bláta a překvapení ...

Již několik let jezdíme s našimi deerhoundy po českých výstavách a tak známe spoustu rozhodčích a hlavně jejich pohled na naše plemeno. Proto čím dál tím raději vyrážíme „ do světa“. To bylo i hlavním důvodem, proč jsme se rozhodli navštívit v letošním roce klubové výstavy v okolních zemích. Jako první padlo naše rozhodnutí na německou klubovou výstavu v Oberhausenu, konanou dne 12.4.2008, kterou posuzovala paní Dagmar Kenis Pordham, tedy stejná rozhodčí, která v letošním roce posuzovala i deerhoundy na nejprestižnější anglické výstavě Crufts.

Je jaro a Draggi začal měnit srst. Molly se hárala a náš milovník po celou dobu Molinčina hárání samozřejmě moc nežral a tak nabyl opravdu velmi „chrtovitého“ vzhledu. Týden před výstavou Molly končila s háráním a vysvětlovala Draggimu, že ho už nechce a to tak důrazně, že mu přitom vytrhla obrovský chomáč chlupů na pleci a v hřívě. A jak jinak, než ze strany „k rozhodčímu“. Bylo nutno Molinčinu práci trošku „schovat“ a tak z jindy bohaté hřívy moc nezbylo. Vkládali jsme proto naše největší naděje na nadcházející výstavě pochopitelně do Molly, elegantní a něžné deerhoundky, na rozdíl od našeho malého švédského teroristy Randisky, která je plná energie a životního optimismu, ale „pracovat v kruhu“ ji připadá poněkud jednotvárné a vždy své vystoupení něčím obohatí.

Moje sestra nám půjčila jejich obytné auto a tak jsme mohli zkusit cestovat poprvé v životě velmi pohodlně a nezávisle na hotelích a ubytovnách.



Deerhoundi auto nejdříve pozorně prozkoumali, ale pak usoudili, že je plně vyhovující i pro naše vznešené Skoty jako odpovídající dočasné obydlí. Zatímco Draggi s Molinkou se usadili moudře v psím domečku, umístěném vzadu v autě pod postelemi, kde měli své pelíšky a spoustu místa, Randis se rozhodla cestovat střídavě na židlích u jídelního stolu, na stole popř. nahoře, metr nad zemí v našich postelích.




Gina, která jela pochopitelně také, se usadila v peřinách v posteli u okýnka a cestu si náležitě užívala. Pro ni to byl naprostý terieří sen, správného a pohodlného cestování.

Vyrazili jsme v pátek ráno nejdříve do hor na kontrolu štěňátek u Tylšů, kterým bylo už osm týdnů a pomalu se začala rozcházet do nových domovů.


Po tříhodinové cestě jsme zastavili na louce u jejich domku a psy jsme vypustili na delší proběhnutí. Bohužel jsme si nevšimli slepic, což naši deerhoundi naopak ano! Následoval bleskový útok smečky a poděšené slepice předváděly vrchol letecké akrobacie. Zbabělý vládce slepičího hejna – kohout – zanechal své družky osudu a prchal do bezpečí kurníku jako první. Nejúspěšnějším lovcem byla Randiska, která skokem ulovila slepici, když v tom jí zmizela pevná půda pod nohama a Randis i se slepicí v tlamě sletěla do koryta potoku. Lekla se tak, že tlamičku otevřela a milá slepice s poděšeným vřískotem vyletěla kolmo vzhůru jako mořský orel a zachránila se útěkem do kurníku. Výsledek akce = tři velmi spokojení deerhoundi a šest vyděšených, ale naštěstí živých slepic, jedni poněkud rozpačití majitelé malého roztomilého deerhoundího štěňátka, které si právě měli odnést domů, ujišťováni chovatelkou jak jsou deerhoundi jemní a něžní…… a naprosto klidná dvojice majitelů zmíněných slepic. Dáša Tylšová nás přivítala s rozšafností jí vlastní a lakonickou poznámkou:“ To nic, to jsou naše slepice, ty jsou zvyklé, stejně málo nesou!“ Štěňátka jsme zkontrolovali, zvážili, pomazlili a rychle pokračovali do Plzně, kde nás čekala Iva Říhová se svým Jirkou a Basťou.



Kolem deváté večer jsme vyrazili všichni společně směr hranice. Kousek za hranicemi nás zastihl tak silý déšť a vítr, že jsme nakonec zaparkovali a poprvé ocenili výhody obytného auta – prostě jsme zalehli a šli spát. Po několika hodinách osvěžujícího spánku jsme v cestě pokračovali až na místo výstavy do Oberhausenu.

Výstava byla na krásné zelené louce, bohužel po nočním dešti hodně podmáčené a tak místo výstavních lodiček jsme obuli pohorky.


Gina zahájila svůj pobyt na německé půdě tím, že v křoví objevila něco velmi voňavého a velmi hnědého a pečlivě si to namazala na svůj rezavý kožíšek. Nezbylo, než vyzkoušet další vymoženost obytného auta – koupelnu. Gina nabrala po proceduře vůni vanilkovou, což ji velmi uráželo a uvažovala o návratu do křoví, aby opět změnila svůj image, v čemž jí bránilo připnuté vodítko. Voda v koupelně nám totiž musela vystačit i na další dva dny! Uvařili jsme si snídani a uvažovali o tom, že obytné auto je vlastně naprosto úžasná věc a navíc tady, v Německu jsme s ním dokonale „splývali“ s davem.





Vlastní výstavu zahajovala skupina skotských dudáků, za kterými šli průvodem všichni deerhoundi.

Byla mi určena role fotografa a tak jsem fotografovala. Až do chvíle, kdy se z průvodu ozvalo : „Hello, Eva !“ Liv ! Usoudila jednoduše ve čtvrtek, že německá výstava by mohla být zajímavá a tak si koupila letenku a přiletěla se z Norska kouknout. S ní byl francouzský chovatel Florent Friedrich (Chovatelská stanice Lilac Wind). Hned jsme si našli místo a povídali a povídali. Během povídání jsme pochopitelně sledovali dění ve výstavním kruhu.

První nastoupili naši dva šampioni a nutno podotknout, že nezklamali. Draggi vypadal jako oškubané, hubené káčátko a Bastian sice byl ve výborné kondici, ale silně znechucený tím, že „zase je na výstavě“ a tak viditelně zestárnul cca o deset let a vláčel pokud možno všechny čtyři pomalu za sebou. Iva se snažila, ale geny po mamince Terince se nezapřou. A tak naši šampioni obdrželi oba známku „velmi dobrý“ a zřejmě sami se sebou velmi spokojení prchli blaženě do bezpečí svého dočasného domečku. Basťa se tvářil na pelíšku, že tu není a Draggi se na to všechno vůbec ale vůbec nemohl dívat !





Liv všechny deerhoundáře seznámila okamžitě s tím, že naše Randiska vlastně není Randiska, ale „ malý švédský terorista“ a ke konci výstavy Randisce už nikdo jinak neřekl. Jako pomstu, jsme naopak řekli, kamarádce Liv, aby Randisku předvedla, když jí chudince udělala takovou reklamu! Liv to poctivě zkusila, ale jindy tak veselá Randis se vyděsila: Její milovaná Hanka zmizela, na vodítku ji měla najednou úplně cizí ženská. Byla na Randis sice velmi laskavá, ale trvala na tom, že do kruhu se běhá a neposkakuje a v postoji se stojí. Po půlhodině se Liv z cvičné louky vrátila a pravila, že pozitivní věc vidí v tom, že už jí vůbec není zima, negativní ale v tom, že je naprosto uštvaná a zničená a že Randis se po celou dobu stejně snaží hledat Hanku a tak bude lepší, když půjde s ní. A tak holky šly a my jen koukali.



Z Randis se stala výstavní hvězda. Běhala elegantně, s hlavou nahoru, stála jako socha.






Všechno ovšem pod pohrůžkou :“Že Tě zase dáme Liv!!“ Paní rozhodčí ovšem neznala pozadí dokonalého předvedení naší Randisky a ocenila to známkou „výborná 2 res. VDH“, což v konkurenci 7 mi fen byl Randisčin dosavadní největší úspěch.



Molly nastoupila v konkurenci 13ti fen a získala ocenění „výborná“. V posudku jí paní rozhodčí vytkla jediné : „musí dospět“, s čímž nelze než souhlasit.





Na výstavě jsme se zdrželi velmi dlouho, museli jsme si se všemi popovídat a loučení nebylo lehké. Čekalo nás 300 km do Gelsenkirchenu na Westfalen Coursing = výkonnostní coursing, na který jsme byli moc zvědaví a který jsme psíkům chtěli dát za odměnu, za jejich „trápení“ ve výstavním kruhu.

Ještě musíme napsat, že zatím co my jsme si užívali výstavu, tak Ivčin Jirka si také užíval – vyrazil do Linkheim - Hochstetten, kde celý den studoval místní městskou hromadnou dopravu, což je jeho koníček i zaměstnání zároveň. Celý den od něj chodily jen SMSky jako „skvělé“, „báječná vlakotramvaj“. Takže den byl pro nás všechny skvěle využitý.

V osm večer přichází úžasná zpráva z domova: Bastian se stal hrdým otcem 3 psích holčiček a 4 psích kluků a protože se za volantem nedá pít, tak se alespoň radujeme a nemůžeme usnout.

---

Do Gelsenkirchenu jsme jeli skoro celou noc. Naštěstí Iva našla přesnou adresu a naše navigace nás dovedla až na místo. Přiznám, že jsme s Hankou zalehly do postele a cestou spaly. Na místě jsme se rozhodovali, zda zaparkovat doprava nebo doleva od příjezdové cesty a nakonec jsme vjeli doprava na trávu, což jak se ukázalo byla osudová chyba – celou noc totiž pršelo a auto se pěkně zahráblo do měkkého. V noci se to řešit nedalo a tak jsme šli spát všichni.



Ráno jsme se šli přihlásit a němečtí přátelé na nás koukali a řekli: „ Tak Vy jste vážně tady ?! No, přihlášku jsme přijali, ale moc jsme tomu nevěřili. To jste jeli těch třista kilometrů přes noc...?!!“ Po přihlášení a odevzdání licencí následovala veterinární kontrola. Ovšem nic takového, na co jsme zvyklí u nás tj. ukázat očkovací průkaz a často i bez psa. Tady byl veterinář s asistentkou, každý pes musel na stůl, kde mu zkontrolovali všechny nohy, tlapky, prst po prstu, žaludek a břicho a také dlouho poslouchali pozorně srdíčko.




Pak jsme teprve mohli na start.

Deerhoundi se pořád tvářili poněkud naštvaně:" Asi další výstava, včera jim to nestačilo !" - mysleli si a Bastian s Molly se ploužili co noha nohu mine. Veterinární prohlídka je jenom ubezpečila v tom, že o nějakém běhání jsme jim lhali.

Takže bylo nutno jim ukázat, proč jsou tady = zavést je k plotu, který zamezoval vstup psům na vlastní coursingovou dráhu a jediný vstup byl velmi důmyslně řešen, takže psi, kteří by náhodou majitelům utekli se na dráhu mohli dostat jen ztěží. Kolem našich deerů proletěl střapec a jako mávnutím kouzelného proutku tu náhle stála čtveřice velmi mladých a velmi svěžích psů. Tohle bylo to pravé, paničky jim opravdu nelhaly !!



Svěřili jsme se lidem kolem registrace, že máme problém, protože naše auto jaksi uvízlo v blátě, když jsme přijeli v noci a zaparkovali špatně. Během chvilinky se objevilo 6 nejsilnějších ochotných chlapů a auto jsme vytlačili na cestu. Bylo velmi příjemné vidět, jak se nám všichni snažili nezištně pomoci.



Začalo silně pršet, ale nikoho to neodradilo. V neděli běhali afgáni, barzojové, deerhoundi a galgové. I tak byl počet více než dostačující. Pro větší objektivitu posuzování byli posuzovateli rozhodčí ze tří zemí. Běhalo se na zajímavé trati, kde bylo uprostřed cca dvoumetrové převýšení v podobě prudké meze, spousta přirozených překážek z keřů, březových větví, někde doplněno balíky slámy.

Psi tak byli nuceni opravdu pečlivě návnadu sledovat. V blízkosti každé kladky byly tři pneumatiky – dvě horizontálně položené a jedna vertikálně na nich tak, aby pes nemohl běžet těsně ke kladce a zranit se o ni.

První běžel Bastian s německým psem Zimbalist Zodiak von der Oelmühle potom Draggi sám.Potom dvě německé feny Cunamara´s Julia a Cunamara´s Janina, další běh Molly a německá fena Adrienne von der Silberquelle a nakonec Randis samotná.



Problém byl v tom, že střapec se cestou obalil tak v blátě, že v cíli už byl takřka neviditelný ( na startu ho vždy oprali v kýblu vody) a tak ho v cíli napoprvé přeběhla Molly, která navíc cestou uklouzla a spadla a v poslední zatáčce ztratila střapec i Randis, která byla na trati sama a neměla, kdo by ji navedl. Taky Draggi sjel po zadku z meze dolů a byl plný bláta. Ovšem v cíli nezklamala naše Randiska, která místo klasického „zakousnutí“, předvedla obecenstvu na doběhu tanec „hula-hula“ kolem střapce.





Ocenili jsme posléze další drobnou, jednoduchou, ale velmi potřebnou maličkost u dráhy – „koupelnu pro psy“.
Po prvním běhu přestalo pršet a ukázalo se konečně sluníčko. Předtím nás ale vyhledali opět pořadatelé, protože psi/feny mladší dvou let a starší šesti let, museli před povolením druhého běhu opět na veterinární prohlídku. Prošli jsme a mohli běžet.

Druhý běh běžel Draggi a německý pes Zodiak, Bastian a Randis, Molly a německá vedoucí fenka Julia a dvě zbývající německé fenky.





Naši deerové nezklamali a odvedli skvělou práci. Když se Randiska blížila do cíle, kolem se shromáždili diváci a i rozhodčí spěchali na horní plošině se podívat, zda se bude „tanec“ opakovat. Samozřejmě jsme je potěšili opět a Randiska si jako jediná na doběhu vysloužila velký potlesk vděčného obecenstva a stala se hvězdou dne.

Jak jsme dopadli?

Draggi vyhrál z osmi deerů nejvyšším počtem bodů a vyhrál psy, Molly vyhrála fenky a protože měla z výstavy výbornou, získala i titul CACC, což je základ německého coursingového šampionátu, Bastian byl třetí a Randis po výborném druhém běhu postoupila na čtvrté místo.




A i tady jsme našli nové přátele a v příjemné atmosféře strávili celý den.



Ráno ve tři jsme byli zase v Plzni a kolem desáté hodiny doma. Bylo to moc hezké a budeme mít dlouho na co vzpomínat.

---

Autor: Eva Voborníková
Foto: Hana Voborníková, Ivana Říhová