„Není všechno zlato, co se třpytí …“

Říká jedno velmi moudré české přísloví. Věřte, že mi velmi dlouho trvalo, než jsem sedla k napsání těchto řádků a než jsem našla vhodná slova a podělila se s Vámi o první neveselý příběh:

Jednou večer k nám přijela obrovským terénním autem neznámá paní, padla na zem a křičela: „Proboha pomozte, umírá mi pes, můj vlkodav!!“ Kdo zažil ztrátu psího kamaráda, ten ví a chápe, jak ledová ruka sevřela naše srdce……..když jsme k paní přiběhli, zjistili jsme, že je opilá. Dobrá, i to je omluvitelné v podobné situaci a tak jsme jeli. Vjeli jsme honosným vjezdem k výstavnímu venkovskému stavení s dokonale upravenou zelení a jemným anglickým trávníkem. Prošli chodbou s bílou dlažbou bez poskvrnky, s bílými kožešinami, těžkými vyřezávanými dveřmi se zlatým kováním - až na tmavý betonový dvůr za domem, bez kousku zeleně, ohraničený dvoumetrovým neprůhledným dřevěným plotem. Tam v koutku ležel tiše na boku starý pes. Když uslyšel hlas své paničky, tleskl ocasem o dlažbu a snažil se pohnout hlavou. Vstát nemohl. Ten den byla tropická vedra. Na můj dotaz jak dlouho tam už leží, odpověděla paní: „Bože to nevím, před chvílí jsem přijela z Egypta, tam Vám bylo horko a jak jsem se opálila! Nechcete jít na kávičku?“ Ne, nechtěli jsme, chtěli jsme, aby psíkovi někdo pomohl, aby se přestal trápit. „ No to musím ale sehnat někoho, kdo ho naloží na auto. Musím ho přece nějak dostat k doktorovi a potom do kafilerky. Manžel spí, je unavený!“ Oba mužští členové domácnosti ( neboť věřte či ne, doma byl ještě dospělý syn), se ostatně o osud psa zajímali asi tak jako o hromadu špíny na dvorku. Nakonec jsme přece jen přiměli paní sehnat veterináře. Než přijel, donutila má kamarádka paní majitelku, aby si k psovi sedla a hladila ho po hlavě. Mladý doktor nám potvrdil, že nejlepší opravdu bude laskavě ukončit psíkovo trápení. Paní se zeptala, zda čtyři tisíce na uspání budou stačit, protože jí na penězích nezáleží, protože psa tolik miluje. Žílu na tlapce na poslední injekci jsme psíkovi však museli podržet my. Když se konečně jeho duše rozběhla svobodně po vonných zelených lukách, pomohli jsme ho ještě odnést doktorovi do auta. Pak už jsme nevydrželi a brečeli jako malé holky, oplakávali jsme nejen tohohle psa, ale s ním i všechny psí kamarády, o které jsme sami přišli. Utekla jsem do auta. Potřebovala jsem co nejrychleji z tohoto místa pryč. V tom okamžiku jsem tu neznámou ženu nenáviděla. Moji psi se ke mně hned po návratu přitulili a snažili se mi říct, že mě chápou.

Proč o tom teď mluvím? Proč? Vždyť jsme psíkovi pomohli opustit svět nejlaskavěji jak to jen v daných podmínkách šlo. Už ho nic nebolí. Ale chyba. Ten pes nebyl na svém dvorku sám. Spolu s ním tam tehdy byla mladičká krásná vlkodaví fenka. Radostně kolem nás po celou dobu poskakovala, chtěla se mazlit a hrát si a nechápala, proč její starý druh nevstává. Šťouchala do něj čenichem a tahala ho za uši. Nějaký malý rezavý, špicovi podobný psík, se ji přitom neustále snažil nakrýt. Tak jsme zjistili, že se hárá a sdělili to udivené paní. Možná i její starý vlkodaví osmiletý druh se pokoušel o hry lásky a to se mu stalo osudným, protože měl údajně nemocné srdce. Paní se podivila, že fenky se hárají tak brzy a bez zaváhání vyhodila malého psíka z domu za vrata se slovy : „Až se dohárá, tak ho vezmu zpátky, zatím ať si lítá venku, kde chce, večer mu tam někam dám žrádlo….“ „ To je Váš psík?“ „Samozřejmě, jak jinak by se dostal na dvůr ??!!“ …… Fenka neustále poskakovala kolem a tak jsme požádali, aby ji paní vzala do domu, než starý psík „usne“. Ale to přece nešlo!! Jak by se tahle špinavá, nečesaná a smrdící fenka vyjímala v té bílozlaté nádheře?? Navíc jí patrně někdo velmi rázně vysvětlil, že pes do domu v žádném případě nepatří, jen na beton a pod dřevěný přístřešek se starými matracemi. Bála se překročit byť jen práh domu. Domu, kde majetek rodinné firmy vzkvétal, ale láska a cit se kamsi ztrácel.

Po návratu domů jsem vzala telefon a zavolala chovatelce fenky. První otřesný zážitek však už byl pryč a já po celou dobu uvažovala nejen nad osudy těch dvou vlkodavů, ale i nad osudem oné ženy, kterou jsem viděla jen ten jediný večer. Žila vlastně podobně jako ti psi – zavřená v dokonale vyhlížejícím luxusním vězení s pevně stanoveným řádem. Možná opravdu své psy milovala nějakou podivnou láskou. Dům byl spolu s celým okolím úzkostlivě udržovaný, aby svého majitele reprezentoval. To vše bylo údajně dílem oné paní. Možná pro ni ti psi byli jediným laskavým útočištěm, neboť fenka nabyla bázlivá ani nedůvěřivá. Chovala se jako naprosto šťastné štěně. Choval by se takto týraný pes? Misky byly špinavé, ale voda tu byla čerstvá. Během dovolené se však o psy údajně staral muž. Když by se fenka odebrala? Co kdyby tím paní opravdu ztratila jediného přítele, kterého, kromě láhve alkoholu, ve své zlaté kleci měla? Musím přiznat, že dodnes nevím, jak bych tuto situaci řešila, kdyby na onom dvorku bylo moje štěně ………

Že byste takovému zájemci štěně v životě neprodali??!! Ruku na srdce, vždyť by k Vám přijel člověk, který již vlkodava vlastní, chce starému psovi koupit kamarádku a nemá nejmenší finanční problémy s výživou štěněte obřího plemene. Člověk, který má půl hektarový pozemek u domu na vesnici! Paní je celé dny doma ... Věřte, že byste byli šťastni, jak báječného nového majitele jste získali.

A nyní začnu jiný příběh, s neveselým začátkem, ale snad dobrým koncem – tři dospělé deeří fenky se dostaly do nesnází. Jejich majitelé se rozešli a paní si fenky nemohla nechat, protože když odcházela do práce, fenkám hrozilo od sousedů nebezpečí týrání. Tentokrát mi to bylo přímo bytostně blízké, fenky jsem v minulosti často navštěvovala, pozorovala jak rostou a dospívají – mezi těmi fenkami bylo i moje štěně a štěně po mém milovaném psovi, kromě nich tu byla ovšem i sedmiletá fenka s diagnostikovaným onemocněním páteře, hubená a nevzhledná. Naštěstí jsme během tří dnů našli nový domov, kam měly odjet dvě ze tří fenek. Domov, kde už dva deerové bydleli. Naložili jsme všechny tři a vyrazili. Kupodivu naši noví majitelé chtěli nejvíc právě tu nejstarší, nemocnou. Právě jí chtěli v každém případě poskytnout péči a ošetřovat ji. Byli nadšeni, když zjistili, že s nimi může chodit na procházky, že ji její postižení nebrání v skoro normálním psím životě. Už dopředu pro ni nakoupili, po poradě se svým veterinářem, vitamíny a jiné výživové doplňky, nachystali nejlepší pelíšek. Mladou čtyřletou společnici jí měli teprve vybrat podle toho, která ze dvou mladých fenek bude lépe zapadat do nově vznikající skupiny, kde už jedna mladá fenka byla.

Jeli jsme klikatými cestičkami stále více do hor, opravdu až tam kde lišky dávají dobrou noc. Stavení bylo nevelké, s rozlehlým travnatým pozemkem. Vevnitř bylo vidět, že hmotným majetkem tu nikdo neoplývá. Všude však bylo čisto a uklizeno, vedle každé z postelí pro lidi byl s jakousi samozřejmostí i pelíšek psí. V obývacím pokoji byla jen dvě křesla, gauč a televizor, ale připravené čtyři měkké psí pelíšky a také chlouba rodiny, prosklená skříň s poháry, které vyhráli jejich psi na výstavách. To co v tom prvním domě bylo bohatstvím, tady vidět nebylo. To co v tom prvním domě chybělo: láska a cit ke zvířatům, tady bylo na rozdávání. Fenky, které byly celou cestu tiché a nervózní, protože dobře věděly, že se blíží nějaký osudový krok v jejich životě, teď najednou pookřály. Opět se projevilo to, co u deerů oceňuji nejvíc tj. jejich mimořádná vnímavost a cit pro lidi, jejich pocity a nálady. Obě fenky se přivítaly se svými budoucími majiteli a starší z nich se vrhla zpět ke mně a olízla mi nos. S nadsázkou by se dalo říct, že mi děkovala za to, jak báječný nový domov jsem jim našla. Potom vešly do domu, doprovázené „domácími“ deerhoundy, prošly si celý dům, zkontrolovaly pelíšky i kuchyni a potom si spokojeně lehly před hřejícími kamny. Hned bylo jasné, že tu zůstane nejstarší a mladá Andy. Andy, která v minulém domově udělala velmi negativní zkušenost s muži, se k údivu všech okamžitě upnula na pána domu. V jejích očích to byl první muž, který psa nebil, ale hladil, muž, který bral koště do rukou jen na zametání dvorku ... Když jsme se chystali k odjezdu a loučili s fenkami, jejich, teď už bývalá, panička se neubránila slzám. Tehdy se ze svých pelíšků okamžitě zvedli oba domácí deerové a rychle se k ní přitulili. Lízali jí tvář a tiše pískali. Chtěli jí vysvětlit, že v srdcích jejich úžasných pánů je dostatek lásky pro všechny a nemusí se o ty svoje holky bát.

Odjeli jsme. Moje štěně Bijou spala vzadu sama v autě. Její strastiplná cesta ještě nebyla u konce. Rozhodla jsem si ji ponechat do konce týdne, než měla odjet do svého náhradního domova. Její výraz, oči, vše bylo kopií její laskavé psí maminky, která ji u nás doma přivítala jako první. Obě naše mladé fenky byly novou psí přítelkyní také nadšeny, jen hoši mi udělali trošku ostudu, protože si mysleli, že jsem jim dovezla nevěstu. Situaci rázně vyřešila šéfová smečky, vlkodavka Kesi. Bijou vzala pod svá ochranná křídla a hochy mírně zpražila. Celý týden jsem se těšila ze společnosti svého dospělého štěněte. Nebylo pro mě lehké ji odvézt jinam. Ale Bijou mi připadala, že u nás není úplně šťastná. Byla zvyklá jen na společnost svých dvou klidných kamarádek a ne na naši divokou různorodou smečku. S nadšením chodila na vycházky, kde jí společnost dělaly jen její máma a Kesi, vodítko nepotřebovala, byla milá a poslušná. Doma však okamžitě zmizela nahoře v pokoji a tam trávila svůj čas tiše na pelíšku, do bláznivých her se nezapojovala.

V jejím budoucím novém domově na ni čekal pouze jeden dospělý deeří pes, stará vlkodavka a malá italačka. I tento náhradní domov připomínal v mnohém ten, který našli její družky. Úpravný malý domek, obklopený velikou zahradou a hlavně s lidmi, kterým je cit ke zvířatům vrozený. Dohodli jsme se s novými pány, i já s Bijou, že kdyby byl sebemenší problém, těch 300 km ujedu za chvilinku a Bijou by se definitivně vrátila domů, tam, kde se narodila. Naposledy jsem se zahleděla do těch teplých hnědých očí, které tak důvěrně znám z domova a s bolestí v srdci jsem pomalu odcházela, snad tam bude moje holka šťastnější ...

Druhý den hned ráno volám, vypadá to, že jsme se opravdu trefili do jejích představ. Bijou vypadá prý spokojeně, baští, žebrá u ledničky o sýr a pod vedením malé italačky Čudly pomalu zkoumá nový domov. Další den už se bez váhání zapojuje do her a lumpáren. Chudák domácí kocour zjišťuje, že mu pohodlný život v domku bude „zpříjemňovat“ ještě jeden špidlatý psí čumák a jeho fyzická kondice a rychlost v běhu přes dvůr a skoku na okenní parapet, se neustále zlepšuje. Ale pro mě jsou ty zprávy pohlazením a je to ten nejkrásnější pocit.

Jednou mi jedna česká chovatelka řekla : „Z tebe chovatel nikdy nebude, ty ty psy chováš moc srdcem!!“ Nestydím se za to. Jsem na tuto svou „chybu“ dokonce hrdá. Pokud se zkušená chovatelka posuzuje pouze podle počtu vyprodukovaných štěňat, tak jí ani nikdy nebudu. Strašně mi totiž záleží na tom, kam se má štěňata dostanou a cítím za ně odpovědnost po celý jejich život. Raději opravdu dám štěně tam, kde není moc peněz, ale je spousta lásky a péče a opravdový zájem o psa. Deerhound je mimořádně citlivý a něžný pes a ten, kdo si ho pořídí místo vlkodava, je zklamán. Ten, kdo si ho koupí jako deerhounda, propadne mu navždy. Našla jsem díky deerům mnoho báječných lidí tady i v zahraničí a všechny nás spojuje láska k našim úžasným psům.

Věnováno rodině Tylšových a Říhových, březen 2007