Psí cestovatel

" Duf z Hranečného žlebu" hrdé jméno pro drsnosrstého jezevčíka, ale myslím že byste ho pod tímto jménem marně hledali. Zato Ducháčka znal v Náměšti, Třebíči, Jihlavě a okolí každý myslivec. Nejen proto, že to byl výborný pracant, ale především pro jeho psí osobnost. Kdo mu jako první dal přezdívku Ducháček, na kterou posléze slyšel lépe než na své původní jméno už asi nezjistíme.

Dufík žil jen pro svého pána, kterého si od svých štěněcích dob vyvolil jako člověka číslo jedna a všude ho věrně následoval. Každý den spolu chodili pěšky do práce na lesní závod v Náměšti nad Oslavou. Pak ale pán změnil zaměstnání a začal dojíždět do práce denně vlakem do Třebíče. A protože pro jezevčíky neexistují měsíční jízdenky na vlak, chtěl Dufíka nechat doma. Stačilo však pár dní a vytrvalý žalostný psí nářek, podobný vytí poplašných sirén přiváděl sousedy v okolí našeho domku, takřka k šílenství. Pán to zkusil po dobrém i po zlém, nic nepomohlo.Duf navíc začal pomstychtivě ničit pánovy věci - na hubertusech se objevovaly díry velikosti čajového talířku na sakách chyběly knoflíky, někdy i část rukávu. Nakonec nezbylo našemu páníčkovi, než vzít Dufíka na milost a brát ho s sebou. Denně jste pak mohli vidět štíhlou takřka dvoumetrovou postavu v myslivecké uniformě s ťapajícím drobným jezevčíkem v patách jak si rázují na vlak v Náměšti nad Oslavou a potom od vlakového nádraží v Třebíči k budově inspektorátu Lesů České republiky na samém okraji Třebíče.

Po příchodu do práce následoval vždy obřadný vítací ceremoniál, při kterém jezevčík zkontroloval všechny kanceláře a se všemi se bouřlivě pozdravil. Potom se teprve spokojeně uvelebil na svém pelíšku v pánově kanceláři na dně skříně, kde visely na ramínku hubertusy vonící milovaným pánem a taky lesem. Škvírou v posuvných dveřích sledoval dění v místnosti, každé hnutí svého pána a podle nálady vítal jednotlivé příchozí. Pán s jezevčíkem se stali známou a nerozlučnou dvojicí. Zúčastňovali se spolu všemožných porad a Duf dokázal celé hodiny ležet stočený do klubíčka tiše a nehnutě pod pánovou židlí. Jen zřídka kdy ho musel pán nechat v kanceláři a odejít na jednání, kde by jeho čtyřnohý přítel nebyl vítán. Tehdy Ducháček převzal okamžitě službu v kanceláři a nikomu nedovolil cokoliv odtud odnést. Ve službě neznal bratra. Seděl na pánově židli nebo raději přímo na psacím stole mezi dokumenty a cenil zuby. Tady to bylo pánovo a když tu nebyl, tak Ducháčkovo a hotovo. Ducháček je bojovník a pes pevných zásad. Dokáže si poradit v noře s dospělou liškou a v lese s divočákem, což jsou protivníci daleko silnější a nebezpečnější než je paní sekretářka s koštětem v rukách. A že mu nosí jinak každý den pamlsky ? To je přece její povinnost sloužit velikému Ducháčkovi. S návratem pána se Dufík změnil jako mávnutím kouzelného proutku a zase to byl ten milý a šarmantní jezevčík. Honem běžel a všem, které chtěl ještě před chvílí zakousnout oznamoval, že už má po službě a můžou ho hladit a krmit jako dřív.

No a pak se to stala příhoda, o níž vám chci vyprávět a která proslavila Ducháčka v širokém okolí. To bylo poprvé, co Ducháček objevil, že na světě existuje něco, co může být ještě přitažlivější než jeho pán - psí slečna. Ducháček bydlel se svým pánem , jeho rodinou a dalšími psími kamarády v domku v tiché ulici v Náměšti nad Oslavou. Na protější straně ulice se jednoho dne z ničeho nic objevila na návštěvě u sousedů malá černá trpasličí kníračka a jak už to v psím světě chodí, byl zrovna její lásky čas. Ducháček to na své obhlídce ulicí s údivem zjistil a hned se celým svým srdcem vášnivě zamiloval. Marně mu pán sliboval ušlechtilou psí nevěstu. Jezevčík neslyšel a neviděl. Plakal a naříkal a jak to jen trošku šlo utekl ze zahrady, přeběhl přes ulici a usadil se za dveřmi, za kterými se skrývala jeho vyvolená. Paní sousedka nám ho střídavě nosila domů, několikrát jsme pro něj běželi sami, ale moc úspěšní jsme nebyli. Dufík si zase našel nějakou skulinku, kudy proklouzl a zase tiše naříkal za sousedovými dveřmi. Když jsme ho zavřeli do domu, tiše vyl a nepřestával ve dne ani v noci. Tak jsme "radostně" strávili celou sobotu a neděli a v pondělí vzal konečně pán vzpouzejícího se jezevčíka na vodítko se slovy: " Pojď jdeme do práce, přijdeš na jiné myšlenky.".. a odvezl ho do Třebíče jako obvykle. Po příchodu do práce Duf zalezl do skříně, nikoho si nevšímal.

" Není nemocný ?" ptali se spolupracovníci. " Není, ale brzy bude, protože ho přetrhnu," odpovídal nabručeně pán, který toho za víkend moc nenaspal ani si neodpočinul díky našemu milovníkovi. Několikrát za den se snažil Ducháček přimět pána k odchodu domů, ale byl rázně poslán zpět na místo. Zalezl tedy do skříně a přemýšlel. Když v tom mu bleskl hlavou nápad, který se měl stát příčinou našeho soužení. Vylezl ze skříně a lichotil se k pánovi - chtěl ven na zahrádku, protože nutně musel. " Já tě pustím, ale mám ještě poradu Dufíku, hezky se vrať " řekl mu pán. Duf šel a pán si oddechl, že konečně dostal rozum a bude klid. Nechal mu ještě pootevřené dveře a pak už se plně věnoval své práci. Porada skončila asi okolo 17,00 hodiny. Pán si uložil věci a hvízdl na Dufíka, ale nikde se neozvalo známé ťapkání jezevčíkových tlapek. Pán vyšel na zahradu, volal, pískal, ale všechno nadarmo. Duf jako by se do země propadl. Ostatní spolupracovníci okamžitě nabídli svou pomoc a brzy již v okolí inspektorátu nebyla ulička, kterou by neprošli nebo neprojeli, ale všechno bylo marné. Poprvé po 5ti letech se vracel pán domů bez svého věrného kamaráda. " Patří mu to, hloupému psovi," pravil doma mužně rodině, ale za půl hodinky již startoval auto a vracel s do Třebíče, kde "cosi" zapomněl. Ducháček se ale nevrátil ani v noci. A to už bylo opravdu na pováženou.

Ráno všichni svého maskota postrádali a tak přemýšleli, jak nejlépe pokračovat v pátrání. Padl návrh zatelefonovat do útulku v Třebíči, jestli tam někdo Ducháčka nepřivedl. Milý hlas z útulku jim sdělil, že včerejšího dne jim opravdu jednoho hrubosrstého jezevčíka přivezli, ale ne z Třebíče, ale z Okříšek. " Okříšky jsou 25 km od Třebíče, to nemůže být náš," dumali všichni. Nakonec se rozhodli, že se tam přece jen zajedou podívat. Jaké bylo jejich překvapení, když v kleci seděl - no kdo jiný než milovaný a tolik hledaný Ducháček. Tvářil se velmi uraženě. Od vedoucího útulku se dozvěděli část příběhu. Když mu pán nechtěl vyhovět, rozhodl se Dufík v poledne, že pojede za svou láskou sám . Díru v plotě měl již dávno vyrobenou a tak bez váhání vylezl na ulici a dal se známou cestou na nádraží. Měl štěstí. Vlak stál na perónu. Duf bez váhání nastoupil a jel. Za půl roku cestování s pánem věděl, že při třetím zastavení vlaku musí vystoupit a je doma ( Vladislav, Studenec, Náměšť) a odtud to má jen pár kroků do kopce. V duchu počítal - jedna, dvě a ......vystoupil - jenže ouha stál na peróně úplně neznámého nádraží. Vlak totiž nejel směrem na Brno, ale na Jihlavu a jelikož jezevčík neumí číst, dostal se náš cestovatel do Okříšek. Naštěstí ho již ve vlaku pozoroval průvodčí, který Ducháčka zavedl do bufetu. Tady ho napřed dobré ženy pořádně nakrmily a potom zavolaly starostu obce, aby odvezl chudáčka nalezence do útulku. V útulku si nechali vyprávět od starosty Dufovu cestovatelskou anabázi a doplněnou o naše vyprávění ji předali několika místním novinářům. Takže se o hrdinském činu našeho jezevčíka psalo v novinách. Všichni na inspektorátě byli právem hrdí na svého slavného jezevčíka, Jen nikdo netušil a dodnes netuší, proč a za kým tehdy Dufík vlastně cestoval. Malá černá kníračka po několika dnech odjela se svými pány zase domů, Dufík opravdu dostal slíbenou nevěstu svého rodu a měl s ní krásná štěňátka. Jen pán musel dlouho ve vlaku čelit vtípkům na téma - " nemůžeš ho naučit číst, když už ho posíláš samotného na cesty " a " příště mu dávej do obojku drobné na jízdenku, aby nejezdil načerno" . Ale hlavně, i když to nikdy ani jeden ani druhý nechtěli přiznat, byli oba - pán i psík moc rádi, že se jeden druhému neztratili.